Okamžitě mi volal a zalarmoval všechny. Dojela jsem za 15 minut. Kobyle Zorce praskla voda, ale byla vidět jen jedna noha. Měla jsem děsný strach. Volali jsme okamžitě doktora, ale ten nebyl k zastižení. Měla jsem vše načtené a připravené. Dokonce i provazy na tahání. Takže když vše dlouho trvalo a konečně mírně vykoukla druhá nožka, šly jsme já a Zuzka (moje šéfová) pomáhat. Zezačátku se Zora snažila. Tlačila, ale hříbě nic. Ani nejevilo známky života, takže jsme celou dobu žily s tím, že taháme mrtvé hříbě a musíme pomoct Zorce. Já jsem teda umírala strachy. Pak se Zora zvedla a nevěděla, stála a čouhala z ní jedna noha, kousek druhé a mírně povadlá hlavička. Opět si lehla a z posledních sil tlačila. Věděly jsme, že je to poslední tlačení, a tak jsme silou dle stahu tahaly, nakonec jsme vytáhly hříbě po břicho a pak už bez pomoci Zory zbytek hříbata. Zora ležela a naprosto rezignovala. Netlačila, takže zbytek hříbátka jsme tahaly bez její pomoci. Bála jsem se, že bude roztrhaná. Najednou jsme slyšely ukrutný nádech. Hříbatko se začalo jevit v pohodě. Ani jsme ho nestačily sundat z blány a okamžitě vstávalo. Zora byla děsně vyčerpaná, musela jsem ji opřít o zeď, ale po nápoji, který jsem jí připravila dle rad, jí to moc pomohlo a pak už jí nezajímalo nic jiného, než hříbátko. Jsem šťastná, že i přes takovou komplikaci jsme vše zvládly, nechci ani pomyslet, co by se mohlo stát, kdybychom tam nebyly.