„Vážení cestující vyslechněte výjimečné hlášení. Právě začíná maturita střední odborné pedagogické školy.“ Takto byl těsně po odjezdu rychlíku ve směru Brno v devět hodin dopoledne ohlášen začátek netradiční maturitní zkoušky.

Přítomní diváci zbystřili. Na kamerách se objevilo znervózňující červené světýlko a na nástupiště vběhla studentka Kateřina Zichová, převlečena za divadelní herečku Leontýnu Krejčí. Ta spěchá na premiéru Čerta a Káči do brněnského národního divadla. Vlak ji ale ujel a další jede až za hodinu. „Co tu sakra budu dělat?!“ rozčílila se herečka, a rozjela tak první ze série šesti poloimprovizovaných scén, kterými si měli studenti pedagogické školy vysloužit první část zkoušky z dospělosti.

V úvodní scéně se herečka setkala s nešťastnou opuštěnou matkou v podání Michaely Sabolové. Na jejich rozhovor plynule navázala svým vystoupením Petra Crkalová jako nespokojená důchodkyně. Poté se herečka přesunula ke dvěma veselým trampkám v podání Moniky Stybalové a Kateřiny Bodlákové. Následoval hereččin motivační rozhovor s pilnou studentkou, kterou představovala Barbora Vítková. Poté přišla na řadu veselá hádka s kubistickým malířem Ondřejem Holým a celé hodinové vystoupení ukončila smutnou rolí bezdomovkyně Valérie Mikešová.

Přípravy maturitní zkoušky trvaly rok
Studenti byli odměněni potleskem diváků. Ten byl zcela zasloužený, neboť příprava na tento den zabrala velké množství času. Podle Jany Andrejskové, učitelky dramatické výchovy, začala praktická zkouška vznikat už v loňském školním roce. „Se základním konceptem v hlavě jsme odcházeli už na letní prázdniny,“ uvedla Andrejsková.

Po návratu do školy začali sami studenti rozvíjet nejen zápletky jednotlivých scén, ale i jejich charakter. „Každý si pro lepší sžití se s postavou napsal kromě celkového příběhu i její profil vlastností a životopis,“ doplnila Jana Andrejsková.
Po divadelním vystoupení čekala studenty ještě obhajoba projektu, který si měli za úkol výstupu připravit.
Že uspěli, ale věděla Jana Andrejsková už bezprostředně po utichnutí aplausu. „Mohu s klidem říci, že všichni odmaturovali,“ sdělila na závěr celému publiku.


Rozhovor s Ondřejem Holým, maturujícím studentem Střední odborné pedagogické školy v Čáslavi

Jediným mužem v maturující skupině dramatické výchovy je představitel hádavého kubistického malíře, Ondřej Holý.

Byl jste nervózní?
Trochu ano. To ale k takové maturitní zkoušce patří.
Všichni předvedli figurky, které se dají na nádraží potkat. Malíř ale mezi ně zrovna nepatří. Proč zrovna on?
Na začátku příprav jsme v hodinách dramatické výchovy hledali své osobnosti. Já sáhl do kapsy a jediné, co jsem našel, byla tužka. Není to u mě nic neobvyklého, nosím je u sebe takhle často. Ten den to ale vyústilo v to, že se ze mě stal malíř.

Jak se dál postava vyvíjela?
Postupně jsem o malíři začal jako o své postavě vážně přemýšlet. Uvažoval jsem nad jeho charakterem. Napadlo mě třeba, že bude bydlet kousek odtud. Přiřkl jsem mu proto domeček u nádraží.

Jak se váš malíř jmenuje?
Jmenuje se Václav Claude Dobiáš. Poskládal jsem to tak z různých důvodů. Václav je v naší rodině hodně používané jméno. Já jsem ale Ondřej, tak jsem chtěl aspoň na chvíli tím Václavem být. Claude je samozřejmě podle mého oblíbence malíře Clauda Moneta a Dobiáš podle malířky a básnířky, jejíž básně jsem tou dobou zrovna četl.

Proč jste zvolil charakter kubistického malíře?
Charakter vyplynul se situace, jak tomu má při dramatických vystoupeních být. Dal jsem na to, jak na mou postavu zareagovaly spolužačky. Původně jsem chtěl dělat malbu nádraží na peróně. Nakonec jsem si to ale rozmyslel, protože malba je těžká a bál jsem se, že by si lidé řekli, že jsem patlal. Tak jsem se uchýlil ke kubistické kresbě.

A co kresba, kterou jste jako Václav Claude tvořil? Měl jste ji předpřipravenou?
Ne, obraz vznikl přímo v době maturity. Od začátku první scény jsem stál na svém místě a kreslil. Snažil jsem se co nejvíce držet zásad kubismu. Jak ze scénky vyplynulo, je to portrét Báry Vítkové sedící na lavičce. Docela se mi povedla, že? (smích) Myslím, že celkově je to ale zajímavá kresba. Nechám si ji, protože je to cenná památka na jeden významný den.

Jak jste vybíral kostým?
Jako malíř jsem chtěl mít na sobě něco zajímavého. Všichni byli oblečeni takříkajíc civilně, tak jsem chtěl něco mírně jiného. Opět hrál roli názor spolužaček, které říkaly, že jim má postava připadá úchylná. Nechtěl jsem jim tu iluzi brát, ale v reálu to samozřejmě tak není (smích). Vybral jsem tedy dlouhý rozevlátý světle béžový kabát. Ten jsem si půjčil od ochotnického spolku Tyl a klobouk je rekvizita z učebny dramatické výchovy.

Měl jste ještě nějaké další rekvizity kromě kresby a stojanu?
Měl tužku s logem naší školy. Původně jsem chtěl, aby byla hlavním atributem výstupu, ale nakonec se jím stal malířský stojan. Tužka si ale zahrála. Nakreslil jsem jí ten portrét. A nakonec jsem měl u sebe láhev s pitím zabalenou do igelitky. To abych působil jako ten klasický strejda, co když chce, tak se prostě venku napije. Navíc igelitka podpořila mou postavu i tím, že je na ní značka firmy vyrábějící malířské potřeby. ⋌