V jídelně, kde klienti v menších skupinkách právě společně snídají, nic nenasvědčuje tomu, jak těžké časy tady mají za sebou. „Teď už je to dobré. Pomalu se začínáme vracet k normálnímu režimu, i když ledacos je stále omezené. Na pravidelné testování personálu i návštěv stejně jako další nutná opatření už jsme si zvykli,“ říká na úvod sympatická ředitelka. K rozhovoru mě přijímá v takzvaném reminiscenčním pokoji, v jednom z míst, kde se život Alzheimercentra vrací do obvyklých kolejí.

Co to vlastně je reminiscenční pokoj?
Klienti do něj docházejí na reminiscenční terapie, což je jedna ze základních terapií u pacientů s demencí. Jde o cílenou práci se vzpomínkami, k čemuž ve speciálně zařízeném pokoji pomáhá i zrestaurovaný starý nábytek, obrazy a fotografie s hvězdami filmů pro pamětníky či gramofon s deskami. „Vím, že v některých domovech klienti na takto zařízené pokoje nereagují dobře, u nás je to přesně naopak. Máme s reminiscenční terapií tady výborné zkušenosti, klientům dělá vyloženě dobře.

Jak se vašeho centra dotkl covid-19?
Onemocněním Covid – 19 tady prošli téměř všichni klienti. „Od března loňského roku jsme měli zpracovaný krizový plán, který se postupně aktualizoval. Díky dodržování všech protiepidemických opatření jsme nákaze odolávali až do 30.prosince, kdy následně během ledna onemocněla většina klientů. Bylo to velmi těžké období, jak pro klienty, tak pro personál. Jen díky jeho obrovskému nasazení se nám to podařilo zvládnout se ctí. Ve chvíli, kdy postupně procházel onemocněním a karanténou personál, jsem deset dní i já dělala uklízečku.

Na to, jak v tomto období zachovat chladnou hlavu a dodržovat všechna opatření a postupy, jste měli vypracovaný přesný manuál, takzvaný „semafor“, podle nějž jste se všichni řídili. Zvládali jste i zdravotní péči o klienty s těžším průběhem a k dispozici měli mimo jiné i podpůrnou kyslíkovou terapii. Klobouk dolů. Co bylo nejtěžší?
Pro klienty bylo velmi těžké, že museli být v izolaci na pokojích, že se nemohli setkávat s ostatními, ani s rodinou. Víte, on si málokdo dokáže představit, jak náročná je péče o člověka s demencí. Rodina si ho často nemůže nechat doma, i kdyby sebe víc chtěla. Ve chvíli, kdy takový člověk přijde k nám, se díky kvalifikovanému přístupu jeho stav může dočasně i zlepšit. Rodina ho může navštěvovat kdykoli chce. Tedy za normálních okolností. Pandemie tomu ale udělala přítrž a to bylo pro klienty velmi kruté. Blízkost a objetí od rodinných příslušníků jim nenahradí nic. Vzhledem k jejich stavu je navíc obtížné, a někdy i nemožné, jim vysvětlit, proč tomu tak je.

Návštěvy jsou od února v Alzheimercentru Filipov znovu povoleny. Nyní většina klientů čeká, až skončí devadesátidenní lhůta od prodělání nemoci, aby se mohli proti covidu nechat oočkovat. Co personál?
Bezmála šedesát procent personálu už má očkování za sebou.

A jak byste jako ředitelka filipovského centra zhodnotila rok s covidem?
Přijde mi neuvěřitelné, že naši klienti postupně přijali fakt, že je třeba nosit ochranu nosu a úst a berou ji u nás jako naprostou samozřejmost. Ze začátku to tak ale rozhodně nebylo. Báli se nás. Pro nás zase bylo těžké, že jsme díky rouškám a respirátorům přišli o mimiku v obličeji, na rtech, což je při komunikaci s nimi naprosto klíčové. Najednou jsme se museli naučit mluvit hlavně očima, dávat si pozor na barvu hlasu. Práce s pacienty s demencí je hodně o emocích, náladách, pocitech. Spousta věcí by mi před rokem a jedním měsícem přišla jako sci-fi, dnes je beru jako standard. Osobně už se ale těším, až budeme moci respirátory sundat a obnovit aktivity i mimo zařízení.