Jak jste se k agility vlastně dostala? Kdy byly ty vaše úplně první závody?

Prvním psem, který mě zasvětil do tajů kynologie, je náš, momentálně jedenáctiletý, krašský ovčák Apollón, bez něhož bych nepoznala skvělé lidi, díky kterým mě pejskařina zkrátka chytla. A právě tito lidé mi byli při letošním Mistrovství Evropy největší oporou. Agility jsem ve svých osmi letech začala běhat se šeltií, kterou jsem si vyprosila, když bylo jasné, že opravdu chci vlastního pejska. S ní jsem po dlouhé a usilovné dřině začala v roce 2011 i závodit. První větší úspěchy ale přišly až s její dcerou, která se mnou letos byla i v Lucembursku.

Kdo vám pomohl v začátcích? Proč právě agility? Věnuje se tomu někdo z vaší rodiny?

Vášnivou pejskařkou je moje maminka, díky které mě vůbec napadlo, že bych se pejskům mohla věnovat. Když jsem dostala svou první vlastní fenku, rozhodla, že s ní opravdu budu něco dělat. A protože se jí tenkrát agility zdálo jako poměrně vhodné pro děti, přihlásila mě do Základní kynologické organizace Kutná Hora, kde jsem nyní členem již devět let. Zpočátku jsem vystřídala dost trenérů, každý mi dal něco jiného. Zapomenout jistě nesmím na mou první trenérku Markétu Lavickou, po nějaké době jsme však zakotvily u Míši Hobzové, díky které jsme začaly závodit a časem i slavit úspěchy, je především její zásluhou, že jsme to dotáhly až sem.

Nyní slavíte úspěch v podobě výhry Mistrovství Evropy agility mládeže. Kde se soutěž konala? Jaké byly první pocity, když jste se o výhře dozvěděla?

Soutěž se konala v Lucembursku, pro mě začala už účastí na dvou kolech kvalifikačního závodu, jehož účelem bylo vybrat nejlepší reprezentaci České republiky. Na samotném mistrovství nás čekaly dva běhy pro soutěž jednotlivců a dva běhy soutěže družstev. A právě soutěž čtyřčlenných družstev nám vynesla cenou medaili. Říká se, že ve družstvech na každého čekají nejen čtyřnásobné nervy, ale také čtyřnásobná radost, což se nám do detailu potvrdilo. Ve chvíli, kdy nám naše team leaderka oznámila tu radostnou zprávu, propukla mezi námi samozřejmě obrovská vlna nadšení. Až po čase mi ale začalo docházet, co se nám vlastně podařilo.

Jaké již máte na svém účtu připsané předchozí úspěchy?

Pokud mám mluvit o těch, které se dají vyjádřit slovy, je to jistě výhra MČR šeltií v agility, popřípadě druhé a třetí místo z jiných let. Mezi českou mládeží se nám již povedlo vybojovat titul I. I II. vicemistrů ČR. S mou fenkou Aidou nyní závodíme v elitní kategorie A3.

Máte svého pejska, nebo jich máte dokonce více? Pokud ano, jak se jmenuje?

Svých psíků mám dokonce šest, byť dva z nich patří spíše mé mamince. Krom mé mistryně Aidy je to její matka Justýna, se kterou jsme si prošly agilitními začátky, obě náleží plemeni šeltie. Dále do naší smečky patří 4 představitelé málopočetného plemene krašský ovčák.

Je pro agility vhodný každý pes? Jsou nějaká plemena vhodná více?

Přestože je toto v dnešní době velmi kontroverzní téma, stále jsem přesvědčená, že na rekreační úrovni může agility provozovat každý zdravý pes. Sama běhám s krašskými ovčáky, což jsou psi, kteří jsou určení především na hlídání stáda a obydlí, při vhodné motivaci ale i oni běhají jako o život, byť si uvědomuji, že Mistrovství Evropy spolu nikdy nevyhrajeme. Nejčastěji využívanými plemeny v agility jsou bezpochyby border collie, následované šeltiemi, belgickými ovčáky, pudlíky, některými teriéry a dalšími plemeny, obvykle s lehčí stavbou těla a dobrou vůlí pro spolupráci s člověkem.

Mohou se soutěží účastnit i pejsci pes průkazu původu?

Vyjma Mistrovství světa mohou pejsci bez průkazu původu na všechny závody.

Jsou tréninky agility důležité pro socializaci psa? Mohou mu třeba pomoci naučit se stýkat s ostatními psy a lidmi?

Řekla bych, že spíše socializace psa je důležitá pro tréninky agility, ale obojí jde ruku v ruce. Psa socializujeme v podstatě jakýmkoliv kontaktem s dalšími lidmi, psy a dalšími podněty, kterých je na cvičáku samozřejmě požehnaně, ale i bez agility může být pes skvěle socializovaný.

Jste nebo nejste zastáncem trestů při agility? Proč?

Zastáncem trestů v agility rozhodně nejsem. Kdybychom se psa zeptali, jistě by nám neřekl, že se chce věnovat agility, troufám si tvrdit, že někteří by preferovali lov zajíce, jiní dlouhé válení na gauči nebo třeba nekonečné výlety. Tento sport pes dělá proto, že chce vyhovět mně, svému psovodovi, za což ho chci náležitě odměnit, ne potrestat kvůli tomu, že mu při té snaze občas něco nevyjde. To ale neznamená, že podporuji to, že si psi dělají, co chtějí, především v běžném životě. Respektuji, že existují lidé, kteří o kontakt se psy nestojí, nechci, aby můj pes obtěžoval okolí, proto v běžném životě má své mantinely celá smečka.

Máte nějaký oblíbený citát, který je spojen právě se zvířaty?

„Psi nejsou celým naším životem, ale díky nim je náš život úplný.“ Roger Caras

Marjánce Kociánové je 17 let a studuje na kutnohorském Gymnáziu Jiřího Ortena. Pejskařině se věnuje od útlého dětství, kromě agility se účastní také psích výstav a soutěží v tanci se psem. „Mým srdcovým plemenem je krašský ovčák,“ Pokud zrovna nemá bundu od psích tlapek nebo neleží ve školních učebnicích, věnuje se příteli a nepejskařským kamarádům, jezdí na koni a dříve dokonce hrála na klavír.