Co stálo za nápadem jít Pochod pro Zvon?
Svatý Jakub, jemuž je kutnohorský kostel zasvěcen, byl patronem všech poutníků. Každý poutník chce projít jednu z nejznámějších poutí, která směřuje do Santiaga de Compostela ve Španělsku. A na trase téhle pouti leží i náš kostel. V něm se dokonce dříve poutníci shromažďovali. Myšlenka našeho Pochodu pro Zvon byla taková, že jsme cítili potřebu poděkovat všem, kteří přispěli do sbírky. Chtěli jsme ale zvolit jinou formu. Dnes se všechno počítá na výkon, my jsme chtěli zvolit formu jakési „oběti“, že prostě půjdeme. Cestu jsme naplánovali jakoby opačně, tedy ne z kostela, ale aby tady naopak končila. 

Kolik vás šlo a jak byla cesta dlouhá?
Dohromady nás šlo asi šestnáct poutníku, ale někteří mohli jít jen o víkendech, takže skutečnou pouť nás šlo asi devět. Přihlásit se mohl, kdo chtěl prostřednictvím ULTREIA, což je spolek českých svatojakubských poutníků. Takže nešli jen lidé z Kutné Hory, ale z celé republiky. Podle mapy byla pouť dlouhá dvě stě kilometrů, ale určitě jsme nachodili tak dvě stě dvacet. Šlo se osm dní, vrátili jsme se v sobotu, v předvečer oslav sv. Jakuba, abychom na tu slávu už byli vymydlení. Přespolním účastníkům jsme zařídili přespání v Kutné Hoře. 

Jaké jste na cestě měli počasí?
Počasí bylo vynikající, prakticky nám propršely jen soboty. Poprvé jsme zmokli, když jsme vycházeli ze Svaté Hory a pak až tady v Paběnicích.

Jak pochod celkově vnímáte? Zažili jste na něm něco zajímavého?
To zažijete vždycky. Mně se celkově líbí společenství poutníků, to je postě něco krásného. Nikdy nejdete jako jeden houf, kus cesty jdete s tím, kus cesty s druhým, a hovoříte o různých věcech. Do toho jsme viděli krásné památky, přírodu, prošli jsme Povltaví, Posázaví.

Vy jste ale jako správní poutník cestu do Santiaga absolvoval. Šel jste i z Prahy do Říma. Povězte mi něco o vašich cestách.
Cesta do Santiaga jsem nešel úplně celou, je to asi čtyři roky. Byl jsem nemocný a popud byl v tom, že mi lékaři po chemoterapiích řekli, že už asi nebudu chodit. Tak jsem šel z Lurd přes Pyreneje až do Santiaga, tisíc kilometrů asi měsíc. Druhá pouť byla z Prahy do Říma, to bylo vlastně jakési poděkování, že můžu chodit, že nejsem na vozíčku. Teď na jaře mi vyšla i kniha Putování do Santiaga de Compostela a do Říma.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Plánujete nějakou další cestu?
Plány jsou takové, jaké život přinese. Mám nevyléčitelnou nemoc, mnohočetný myelom, což je vlastně rakovina krve. Lámou se mi kosti. Doktoři se starají maximálně, ale jsou období, kdy to jde, a pak jsou období, kdy mi zas lezou vlasy. Dnes už vím, že je život konečný, že je všeho dočasu. To vám dá úplně jinou perspektivu vnímání. I proto třeba lidé chodí za seniory do domova důchodců. Čerpají moudrost od lidí, kteří jsou si vědomi své konečnosti.

Přes všechny vaše obtíže jste ale veselý a pozitivní…
Lidé by se měli radovat ze života a zároveň k němu mít pokoru. A měli by poznávat krásu, okolí, památky.

Vím, že jste teď v Polsku. Kde tam putujete?
Já mám strašně rád vodu, vodáctví. Ale takové to staré, dobré vodáctví, ne tu komerci, co je teď vidět na našich řekách. To už není o kamarádství, vodáci se často ani nepozdraví tím svým „ahoj“. Vydali jsme se proto na Bóbr do Polska a tady je to jak za starých časů. Vodáci si vzájemně pomáhají stavět stany, podělí se o poslední jídlo a souzní s přírodou.