Jak jste začínal s muzikou? Vždycky jste hrál na bubny?

Ano, hraji už devatenáct let. Tak nějak mě k tomu dostali rodiče. Začal jsem chodit do hudebky. Jenže byl problém v mojí vůli, já jsem do dvaceti vůbec necvičil. Pak jsem se o to ale začal zajímat a cvičil jsem i pět hodin denně. Nikdy jsem si nemyslel, že se dostanu do kapely.

Vzpomenete si vůbec jak Rybičky 48 vznikly?

Všechno to vzniklo u Kuby. Jednou mě slyšel hrát na školní akademii na církevním gymnáziu. Tehdy už byl známá muzikantská osoba. Já ho ale lidově řečeno poslal do háje a nezajímal jsem se o něj. Pak jsem začal hrát v deathmetalové kapele a tam jsem hrál s Péťou (pozn. red. Petr Lebeda, kytarista Rybiček 48). Po nějaké době jsem odjel na tři měsíce do Německa. Když jsem se vrátil, hrál už Péťa s Kubou a chtěli mě přemluvit také. Já jsem řekl, že s nimi dám jeden koncert. V té obě mi bylo patnáct a chtěl jsem být strašně metalový bubeník.

Jak ten koncert, co jste jim slíbil, dopadl?

Strašně jsem si to užil a nějak jsem u toho setrval. Teď je z toho to, co je.

Nyní jedete velké turné s Ine Kafe. Jak jste se k nim dostali?

Vrato z Ine Kafe nám řekl, že chtěl vzít nás jako nejlepší zástupce našeho stylu hudby na české a slovenské scéně. Což je pro nás strašnou ctí.

Jaké to je hrát před takovými legendami?

Je to super. Já jsem na jejich muzice vyrůstal. Viděl jsem je před deseti lety v Kolíně a tam jsem je začal poslouchat. A teď? Já, kluk, který je poslouchal doma, si můžu dovolit s nimi mluvit a znát se s nimi.

Máte také nějaké civilní povolání?

Pracuji v pečovatelské službě v Kutné Hoře.

Dá se to skloubit?

Dá, protože tam je super kolektiv, skvělá paní ředitelka a všechno kolem. Když potřebuji, dostanu volno, všichni za mě zaskakují a já jim za to upřímně děkuji.

Je to docela jiná práce v porovnáním se řezáním do bubnů, že ano?

Ano, ale já si hrozně cením toho, že v pečovateláku pracuji. Stává se mi, že jakási babička ví, kde hrajeme o víkendu a když přijdu, tak se zeptá, jaké to bylo. Já jí přibližuji ten svět, který ona nemůže mít.

Vyprávíte jim i nějaké zážitky?

Neskutečně rád. Pro ně je to, že se znám s členy kapely Chinaski nebo třeba s Jirkou Macháčkem, jako jiný vesmír. Pro mě je krásný pocit jim to přinášet.

Takže jste vlastně pořád ten obyčejný kluk z Kutné Hory, o kterém zpíváte v jedné své starší písničce?

To určitě. Všichni z kapely se stýkáme se stejnými lidmi a pořád máme stejné kamarády. Jestli si někdo myslí, že nám narostl nos nahoru a že nás nikdo nezajímá, tak to není pravda.

Je nějaký rok, který byste označil jako přelomový?

Každý rok je pro mě přelomový. Hodně lidí nás zastavuje a říká: „Ty jsi slavný!". Ale my si tak fakt nepřipadáme.

Opravdu?

Ano, když vyšla Emily a za rok jsme měli sto sedmnáct koncertů a byli jsme pořád pryč. Nikdo si neuvědomoval, jakou to má hodnotu. Nyní už si to uvědomíme. Zastavíme se a řekneme si, že jsme asi fakt něco dokázali.

Co vy sám berete jako největší úspěch?

To je těžké, já beru jako úspěch to, když vylezu na podium a tam je deset lidí, kteří na nás přijdou a jdou si to užít. Ten pocit toho, že ty lidi přišli na vás, že to, co děláte má smysl, je úžasný. Mě asi nejvíc dostalo, že mi přišel mail od jednoho kluka a napsal mi, že jsem jeho vzor a že by chtěl hrát jako já. To je pro mě osobní úspěch.

Stalo se vám ještě někdy něco podobného?

Jednou jsem viděl kapelu Cookies a jejich bubeník přišel za mnou a řekl: „Když jsem začínal hrát, tak první písnička, co jsem se učil byla Emily." To je pro mě něco tak úžasného.

Největší mediální úspěch bylo ale jistě předskakování kapele The Offspring v Praze.

To určitě, tam bylo dvanáct tisíc lidí. V životě jsme nebyli tak nervozní. Ale těch zážitků je moc. Ani si necením toho, když jsou holky v první řadě vyvalený, jako když padesátiletý chlapík v poslední řadě pokyvuje hlavou.

Mluvil jste o tom, že jste pro někoho vzor. Máte i vy nějaký vzor?

Mám jich moc. Pro mě je vzor každý bubeník, který je lepší. Ale jmenovitě ale mám rád bubeníka z Blink182.

Máte ještě vůbec nějaké sny?

Měl jsem tři sny. Jedním z nich bylo vidět Blink182, to jsem si splnil. Druhý sen bylo mít průhledné bubny. Ty mám. Třetí sen bylo mít americké auto. To jsem sice neměl, ale měl jsem Ford Escort, který žral asi dvacet pět litrů. Takže jsem si splnil ten sen taky.

Letos slavíte děvětadvacáté narozeniny. Máte už plány na oslavu těch třicátých, i když to je ještě dost daleko?

To já ale plány mám. Já vždycky dělal drum show. Byli jsme dva bubeníci a hráli jsme písničky. Na třicátiny mám plány různé. Chtěl bych to udělat zase v České 1 a chtěl bych udělat drum show s Martinem „Boky" Bokem. A chtěl bych pozvat Otu Petřinu z Chinaski. Ještě ale nevím, jak to bude.