Při odhalení kamenů promluvili předseda Židovské obce v Praze František Bányai, čáslavský starosta Vlastislav Málek, ředitel Nadačního fondu dr. Dagmar Lieblové Marek Lauermann a zakladatel a předseda správní rady Nadačního fondu dr. Dagmar Lieblové Martin Liebl. Vlastní odhalení a položení květin bylo svěřeno Martě Šenkapounové, rozené Moravcové. A právem, to ona byla totiž na počátku celé akce.

Stolpersteine, tedy kameny zmizelých, jsou speciální kameny s mosazným povrchem, které se instalují na chodník před dům, kde žila oběť holocaustu. V chodníku jsou umístěny proto, aby o ně lidé zavadili očima a sklonili se k přečtení textu. První kámen byl položen v roce 1992 v Kolíně nad Rýnem autorem projektu Gunterem Demnigem. Od té doby je Demnig instaluje po celém světě. V České republice byl první kámen umístěn v roce 2008 v Praze.

„Původně jsme plánovali položení a odhalení kamenů za přítomnosti autora projektu Stolpersteine pana Guntera Demniga. Ten však vzhledem k nastalé pandemii onemocnění COVID-19 svou účast nemohl přislíbit,” řekl Marek Lauermann z Nadačního fondu dr. Dagmar Lieblové.

Čáslavský pamětník Václav Moravec, přítel rodiny Eisnerovy, vzpomíná na předválečné období: „V té době se do vily, téměř proti nám, nastěhovala rodina doktora Eisnera. Přistěhovali se z okupovaného Růžodolu u Liberce, kde byl Eisner mimo jiné i starostou Sokola.“ A pokračuje ve vyprávění: „Eisnerovi měli tři děti. Nejstarší byl Jiří, prostřední Miloš byl se mnou stejně starý, říkali jsme mu Minka. Nejmladší byla Heda. Minka začal chodit na gymnáziu do naší třídy.“

Zdroj: Youtube

Na velké kamarádství s Minkou Václav Moravec vzpomíná: „Skamarádili jsme se a denně byl Minka u nás, nebo já u Eisnerů. Zvlášť se mně líbilo, když Jirka s Minkou hráli na klavír čtyřručně Slovanské tance Antonína Dvořáka.“

Rodina Eisnerových bydlela v ulici 28. října čp. 490, kde byla zároveň ordinace doktora Eisnera. Ta byla ale po vzniku Protektorátu Čechy a Morava uzavřena vzhledem k původu majitele. V době, kdy začala platit přísná pravidla pro židovské obyvatele, paní Eisnerová onemocněla a na následky nemoci zemřela. Doktora Eisnera poté zatklo gestapo a byl odvezen do Terezína, kde později zemřel. K tomu se váže vzpomínka Václava Moravce: „Po válce mi tatínek vyprávěl, že když byl vězněn v Terezíně, viděl, jak doktora Eisnera vezli na káře mrtvého. Bachař ho umlátil k smrti.“

A dále pokračuje ve vyprávění: „O děti se pak starali prarodiče Eisnerovi. V roce 1942 děti odjely s transportem do Terezína a pak do vyhlazovacího tábora, odkud se již nevrátily.“ Pan Moravec se ještě léta snažil zjistit, kde jeho kamarád Minka ukončil svůj život. Obrátil se i na Židovské muzeum, ale odpověď zněla: „nic se nepodařilo zjistit“. Takový byl konec kamaráda a jeho rodiny.

Pan Václav Moravec se od války snažil, aby se na kamaráda Minku a jeho rodinu nezapomnělo. Díky společnému úsilí Nadačního fondu dr. Dagmar Lieblové a města Čáslav se mu přání vyplnilo. Kvůli problémům s chůzí se však nemohl akce zúčastnit, zastoupily ho však sestra Jindra Vaňková a dcera Marta Šenkapounová. Všem, kdo se podíleli na akci, která řadí Čáslav mezi evropská města, která se dokázala úspěšně vyrovnat se svou historií, vzkázal: „Jsem moc šťastný, že jsem se této události dožil. Všem velice děkuji!“