Začínám už předešlý den přihlášením do modly kešinku na stránkách geocaching. com. A tam si také vybírám svoji první schránku. Musím ovšem říci, že jsem na ni dostala tip od kešera. Je to keška nazvaná Město pokladů. Nachází se ve snadno dostupném místě. Je velmi snadná, nemusí se totiž hledat.

Na místě určeném souřadnicemi sdělím heslo uvedené v popisu keše. Obdržím poklad. Skříňka je vážně jako na poklad. „Nemám mít nějaký klíč, který je uložen na jiném, mně zatím neznámém místě?” zmateně přemítám v duchu. Naštěstí zdánlivý zámek není zámek, ale jen běžný kovový klip.

Otevírám svoji první kešku! Srdce mi opravdu bije, možná i nahlas. I když kdo ví, jak to vypadá z pohledu mého okolí. Cítím se, jako bych skutečně otvírala pradávný poklad. Vím, že najdu notýsek a tužku. A co dál? Truhla je plná. Jsou tam běžné věci. Kupodivu mě to na první pohled nepřekvapí. Na vrchu leží laciné sluneční brýle vedle vizitky s moudrým citátem Sri Chinmoye a vzadu dokonce odkaz na „jeho” webové stránky. Vůbec celý obsah je velmi zajímavý. Zkouším si ho zapamatovat. Přeci jen první schránka je první schránka. Je jasné, že tam dal každý to, co našel v kapse, batohu či kabelce. Takže tam je šňůrka na zavěšení klíčů na krk, obal z jakéhosi přáníčka, dárek z časopisu Dívka, zapalovač, ale i jako kusovka zabalený tampon.

A jo! Trkne mě zčistajasna. Vždyť já bych měla také něco vložit. Začnu se šacovat. Šla jsem jen s fotobrašnou. Mít tak svoji na rozličné drobnosti bohatou kabelku. Ale bohužel. Hledám dál. Zápisník, tužka, samé běžnosti. Náhradní baterie? Také ne. Vyndávám peněženku. Karty, průkazy, peníze, poznámky. Nic, nic, nic. Do své první kešky tedy, bohužel, nedám nic, jen zápis do notesu. Zapisuji se za magický datum se šesti jedničkami. Poslední „kačeři” tu byli před dvěma dny a to hned dvakrát. Holt schránka jako na dlani a navíc ještě plná pokladů.

Tutová skrýš 
mi nevyšla

Tak to bylo poměrně jednoduché a vydávám se tedy na další. Vytiskla jsem si podle souřadnic mapu a mířím k chrámu svaté Barbory. Krátce před třetí hodinou je tu poměrně prázdno. Turisté se tu moc nehoufují, asi je odvál silný a studený vítr.

Blížím se k zakreslenému místu, rozložitému tisu. Bláhově ho zkoumám už zpovzdálí. Nic, co by nepatřilo do přírody nevidím. Jen tis a spousty listí kolem něj. Už se vidím hrabat v listí. Ovšem zahrabané v listí to jistě nebude, protože skrýš kešky musí přetrvat přes různá roční období.

Připadám si, jak nějaký živel, když se proplétám mezi větvemi a snažím se během minuty pod rouškou nenápadnosti zahlédnout a sebrat kešku. Nemám ji. Vzpomínám rad zkušeného „kačera”. Pomalu se přesunuji od cesty na trávu. Sice to je proti mému přesvědčení „lézt” na trávu, ale budiž. Chci najít schránku. Nechci se jen tak začít hrabat v listí a tisu a tak připravuji foťák a „dělám”, že hledám ten nejlepší úhel pro focení chrámu. Zalovím v tisu a vidím to! Stavební kámen, zcela rušivý element v tomto přírodním zákoutí. S jistotou ho odsunu, odhrábnu listí. A nic. Zklamaně se vrátím ke své kamufláži a ještě zoufale pátrajícíma očima proběhnu spleť větví. Vidím pár igelitových sáčků a kelímek od jogurtu.

Čtvrhodina zjevně k nalezení skutečně ukryté schránky nestačí. Ale nedá mi to a na místo se určitě ještě zase vrátím. Vědět jen, co zhruba mám hledat, šlo by to lépe. Každopádně jeden log si přeci jen ještě dnes na geocachingu zapíši.