Ten se v rámci projektu Příběhy bezpráví zúčastnil besedy také na kutnohorské střední průmyslové škole.

Augustin Bubník strávil v padesátých letech několik let v komunistickém kriminále poté, co byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu s členy československého reprezentačního hokejového mužstva za údajnou špionáž ve prospěch západních mocností. Bývalému reprezentantu a trenérovi jsme položili několik otázek.

Jak podle vás mladí lidé, s nimiž se, tak jako dnes v Kutné Hoře, setkáváte na mnoha besedách, vnímají vaše životní peripetie z padesátých let? Dokážou si to vůbec představit? Není to pro ně prostě jen dávná historie?

Jsou na tu historii v první řadě obrovsky zvědaví. A jsou překvapeni, že vůbec něco takového bylo. Zda to v nich něco zanechá, to nevím, ale věřím, že určitě. Ti chlapci a děvčata nejsou hloupí a už mají určitý přehled o životě, o tom, co v životě chtějí. Vědí, že si dnes mohou dovolit něco úplně jiného, než jsme si mohli dovolit my.

Jsou pro ně podle vás vaše zážitky novinkou?

Určitě ano. Všechno, co tady povídám, jsou novinky. Nikdy v žádném časopise ani knize nebyly. Nějaké knihy byly samozřejmě vydané kdysi dávno, například Na západ je cesta dlouhá. Ale to bylo všechno jen takové útržkovité.

Zmínil jste se o tom, že jste po roce 89 působil také v politice. Chystáte se ještě do politického života zasáhnout?

Samozřejmě. Proto jsem letos také kandidoval do senátu za stranu Sdružení nezávislých kandidátů Evropští demokraté. Ovšem neúspěšně. Považoval jsem to za vhodnou cestu, jak moci zespoda navrhovat různé změny zákonů a podobně. Jednalo se mi hlavně o sport, protože ten nám dnes absolutně skomírá. Je to tak špatné, že opravdu vyklidíme pozice v disciplínách, v nichž jsme byli na špičkových místech.

Čím to je?

Jednak na to nejsou peníze, a to ani na školách. Na mnoha školách byly sportovní třídy. Ty dneska už pomalu úplně zmizely. Dále je to samozřejmě výchovou trenérů a výchovou mládeže. Tam je potřeba pracovat mnohem a mnohem lépe.

Řekl byste, že se v této oblasti před rokem 1989 dokonce pracovalo lépe?

Určitě ano. Dnes jde dělat trenéra kdekdo a nemá na to nic vystudované. Nikdy v životě nedělal trenéra ani těm nejmenším dětem, a najednou trénuje prvoligové mužstvo.

Zaujalo mě, když jste hovořil o tom, že knihy o hokeji, vydané před rokem 1989, redigoval Karel Gut, který určoval, o kom se smí psát a o kom ne, podle toho, jaký měl „politický profil“. Karel Gut byl po převratu předsedou hokejového svazu. Neměl jste s tím problém? A jaký byl postoj Karla Guta k vašemu procesu?

S Karlem Gutem jako předsedou svazu jsem problém neměl. Je pravda, že tehdy se propůjčil k něčemu, k čemu neměl. Tenkrát se tak ale choval kdekdo. Jinak proti Karlu Gutovi nemohu říct nic špatného. O našem případu Gut stále prohlašuje, že za ním stáli Sověti. Já jsem žádal například velvyslance v Rusku Baštu, jestli se nedostane do materiálů KGB a jestli tam nenajde někde jméno Tarasov. Nikdy nikdo mi v této věci ale nepomohl a neměl ani zájem.

Jak se jako, řekněme, bývalý pražský politik díváte na uzavření velké koalice ČSSD a ODS v Praze, čímž zůstala mimo hru vítězná TOP 09? Nedostala tady demokracie trochu „na frak“?

Myslím si o tom pouze to, že ODS a ČSSD trochu ustoupily ze svých pozic. Dneska se už nikdo nechce pustit do takového ostrého boje proti druhému. Více spolupracují.