Jenže postupem času koně v bitvách nahradily tanky, v lese při práci stroje a jako dostihový kůň se frísák zrovna příliš neuplatní. A tak se stalo, že plemeno takřka vyhynulo. Jen díky pár nadšencům se jej podařilo zachránit a i dnes, kdy se opět stává populárním, je frísáků v porovnání s jinými plemeny jako šafránu.

Dvě pohledné fríské slečny – Myra a Oukje - bydlí v Chlístovicích u Kutné Hory.
Jezdí pod hlavičkou občanského sdružení Jezdecká stáj Sion, jež obě klisny přivezlo z Holandska. Nechce se poddat módním trendům a násilně toto plemeno přetvářet v dostihového koně, chce jej zachovat takové, jaké je.

„Jednu kobylku jsme si vybrali cíleně, chtěli jsme klisnu po hřebci, který se nám líbil. O druhé jsme přesně nevěděli, jaká bude, a nakonec se to tak trochu obrátilo. Na svodu klisen získala námi vybraná Myra u holandských rozhodčích 3e prémii a tajemná Oukje 2e prémii a titul Ster + uchovnění pro obě,“ vypráví zakládající členka sdružení Denisa Koudelová.
Klisničky černé jak uhel mohou návštěvníci areálu lemovaného Chlístovickým potokem a takzvaným Údolím ticha znát z nejrůznějších akcí typu jezdeckých dnů, barokních a „divadelních“ vystoupení s koňmi či zábavných akcí pro děti, jejichž závěrem je samozřejmě vždy svezení na koni s vodičem.

Toho času má sdružení deset členů. „Pokud se někdo chce svézt nebo lekci jízdy na koni, není problém se dohodnout, musí se to jen skloubit s jízdami členů sdružení, aby koně celý den nechodili pod sedlem,“ vysvětluje Denisa Koudelová, zatímco ji jedna z kobylek přátelsky strká hlavou do ramene.

Frísové jsou jedno z mála plemen, které není příliš nakřížené, takže má blízko k původním koním. „Frís je známý jako kůň pro rekreační ježdění, přehlídky, vystoupení. Trend udělat z něj klasického sportovního koně se nám nelíbí. Popírají se tím jeho rysy, tedy stavba těla, ušlechtilá hlava, svým způsobem i mohutnost koně je značně omezovaná, aby mohl sportovat. My si zvolili takový zlatý střed, který bychom chtěli do budoucna zachovat,“ dodává chovatelka.

A klisničky zjevně neprotestují. Nonšalantně se popásají ve výbězích a nenápadně po sobě pokukují. Každá má jinou povahu, ale vzájemně se doplňují. „Myra je dominantní, trošičku línější, exteriérově nádherná s dlouhou hřívou téměř až po karpály a bohatým ocasem. Ukynu, jak říkáme Oukje, pořád usměrňuje. Ta je naopak temperamentnější, i když pojem temperamentní je u fríse trochu legrační. Je zvědavá, takže musí všechno prozkoumávat. Všechno rozebere, takže musí být občas pod dohledem. Nesnáší nerovnosti v terénu, takže všechny krtiny zatlouká. Ale obě chodí loudit, když grilujeme,“ směje se Denisa Koudelová, která má spolu s kobylkami spoustu zážitků.

„Ke koním jsem přišla až díky nim dvěma. Já se učím od nich a ony se občas učí ode mě. Je to vzájemná výchova. Sem tam z ní plynuly situace, jako že na mně Ukyna ležela, protože jsem byla nemotorná. Co se od nich hodně učím, je trpělivost. A vnitřní klid. To je věc, která mi v životě vždycky hodně chyběla, a u koní z člověka nemohou vycházet žádné špatné emoce. Mám u nich terapii. Když přijdu, vědí, že jsem to já, a vyjdou mi vstříc, když od nich třeba pod sedlem něco chci,“ vypráví.

Největší radost kobylkám samozřejmě udělá plný žlab. Kromě čerstvé trávy na popásání dostávají granule a müsli, mezitím přijde občas nějaký chléb či jiný pamlsek. Nejraději mají, to se ví, šťavnaté, nejlépe jablka. Trochu méně dostávají mrkve, protože jim po ní spolu s působením sluníčka rezatí srst.

Kolik času zabere péče o dva koně a maskota sdružení, poníka s naprosto příhodným jménem Šmudla? „Péče je celodenní, ale jsou mezi ní přestávky. Tak hodinku a půl ráno, kdy se nakrmí, vyčistí boxy, vyčistí koníci, dají se do výběhu, pokud to počasí umožní. Když to jde, jsou celý den venku. Odpoledne se pak jezdí, takže čištění a pobyt na jízdárně a zase hodina čištění v maštali po ježdění, krmení, příprava na spánek. Když je špatné počasí a koně jsou v maštali, je to co tři hodiny jít čistit příbytek,“ popisuje chovatelka starost o koníky, z nichž Myra oslavila narozeniny v březnu, Oukje v květnu, obě sedmé. Šmudlíkovi jsou letos čtyři.

Tito tři strávníci zvládnou v zimním období za týden balík sena, takový, který vídáme na polích jako kulaté bochánky, zhruba 250 kilogramů. „Asi by si dali i víc, ale to už bychom trpěli obezitou,“ směje se Denisa Koudelová, která kromě členství ve sdružení je i pokladníkem, moderátorem akcí, scénáristou vystoupení atd. „Vystoupení jsou samozřejmě přizpůsobená plemenu, takže se logicky neskáčou parkury, na to jsou tyto koně příliš těžcí. V klusové fázi ovšem mají vysokou vznosnost, vypadá to, jako když plavou nad zemí. Přestože frísáci působí těžce, v pohybu jsou velice elegantní, přímo noblesní,“ dodává ke kobylkám, z nichž každá má veškeré pomůcky vlastní – sedlo, deku, háček na kopyta, kartáč atd. „Nedá se to měnit, figurálně je každý kůň jiný,“ dodává Denisa Koudelová.

Dohromady obě kobylky dostaly například „jen“ hračku - koňský míč. Ukyna měla obrovskou radost. Vzala míč za uši, poponesla, položila, zase poponesla a začala nahrávat - na přední, na zadní. Zkrátka fotbalista Tomáš Rosický by se mohl učit. A přezdívka byla na světě. Nejčastěji se ale v Chlístovicích oběma kobylkám i poníkovi říká zlatíčka.

Bývalý žokej z Chuchle se věnuje trenérství

Pokud u sdružení Jezdecká stáj Sion zavítáte do stájí, kromě nádherných havraních hřív vás upoutá ještě něco. V první chvíli nevíte, co to je, ale pak vás to trkne. Neobvykle čisto.

„Jaképak čisto? Vždyť jsme před bílením!“ směje se předseda sdružení a trenér Zdeněk Kutal. Ale pak přiznává, že pořádkumilovnost je nejspíš o tom, jak je člověk vychovaný. „Babička s dědou měli hospodářství, byli úžasně pracovití a pořádkumilovní. I chlívky pro prasata byly čisté a od zručného dědy různě vyřezávané, bílilo se, nahazovalo, uklízelo se denně,“ vypráví Zdeněk Kutal, který patrně po dědovi leccos ze zručnosti podědil, protože většinu ohrad a dalšího příslušenství v Chlístovicích sám vyrobil.

„Kladruby byly za mě škola, které jsme říkali vyšší metařská. Kromě péče o koně, ježdění, vozatajství a dalších věcí jsme zametali a uklízeli stáje, dvory pořád dokola, všechno muselo být špígl nýgl. A koneckonců i já mám rád, když každá věc má své místo,“ říká a na otázku, co má nejraději na svých kobylkách, odpovídá, že to, že jsou to koně.

„Mám vztah ke všem zvířatům, ale koně vedou. Ovlivňovali mě od dětství. Už strýc na Moravě měl tažné koně. Když je po celodenní práci vypřáhl, hodil mě nahoru a kobyly se i se mnou šly napít do Oskavy a zase jsme šli domů. Aniž bych uměl jezdit, koně v naprostém klidu došli tam, kam měli,“ vzpomíná Zdeněk Kutal, který jako malý kluk bydlel v Praze na rozhraní Břevnova a Pohořelce, odkud byla jízdárna vzdálená asi 300 metrů. „Do školy jsem to měl asi 200 metrů. To bylo kolikrát dilema, kam jít. To trochu přeháním, ale každopádně mi koně každou sobotu jezdili kolem oken. Takže jsem co chvíli škemral u rodičů, že bych chtěl jezdit. Byl jsem ale mrňavej, slabej, podvyživenej, neustále mi vyhrožovali sanatoriem, takže na koně nemohlo být pomyšlení. Ale v jedenácti letech se mi to povedlo. Rodiče mě přihlásili na jízdárnu,“ usmívá se s jiskřičkou v očích při vzpomínce na své začátky u koní i na lidi kolem nich.

„Dostal jsem opravdu super základ. Jezdil jsem společně s Jirkou Pecháčkem (dnes šéfem trenérů mládeže a dorostu), Jardou Pecháčkem (dnes předsedou České jezdecké asociace), jeho manželka Zuzana už tehdy byla šestinásobná mistryně republiky. Na starost nás měl tehdy státní trenér, podplukovník Myslík. Jezdil jsem skutečně pod kapacitami, takže jsem se rychle učil. A asi jsem měl i nějaký ten talent. Po škole v Kladrubech jsem nastoupil na hříbárnu, kde jsme měli ve dvou lidech na starost šestadevadesát až sto koní. Když mě po půl roce viděla maminka, zhrozila se. Jak jsem byl vždycky hubenej, tak pak jsem byl ještě poloviční, protože to byla práce skutečně od rána od půl šesté do večera do osmi, půl deváté. Kromě toho jsme měli vedle i dostihovou stáj, takže jsem přišel do styku i s dostihovými koňmi,“ dodává s tím, že spolu s prací se zároveň snažil doplnit si vzdělání nástavbovým studiem.

„Při zaměstnání nic jednoduchého, musím říct. Nakonec jsem nastoupil jako žokej v Chuchli. Jezdil jsem za plemenářský podnik Albertovec pod trenérem Havelkou. Výdělek byl ovšem stále katastrofální. Můj hrubý měsíční plat činil 1050 korun. Chodil jsem už se svou dnes bývalou ženou a při plánech do budoucna bylo jasné, že s takovýmto výdělkem to nikam nepovede. Takže jsem se nakonec po vojně ke koním nevrátil. Jen občas jsem se zašel podívat do Chuchle,“ vypráví.

Znovu na koně jsem si sedl až po 35 letech. Když si našel novou přítelkyni Denisu. „Chtěla mi udělat radost a objednala mi jízdu v Miskovicích. Zjistil jsem, že až na drobné nuance se ježdění zapomenout nedá. Jen chybí fyzička, kouření je znát atd. Ale láska ke koním zůstává napořád. Rozhodl jsem se tedy pořídit si vlastní koně. Ale chtěl jsem si nejdřív zkusit, jestli jsem schopný to zvládnout. Na rok jsem si pronajal statek v Hořátvi u Nymburka. Po roce jsme do Chlístovic přivezli roční klisničky z Holandska a s Denisou kolem nich skáčeme, věnujeme se výuce jezdectví začátečníků i pokročilých, ale i rozšíření si znalostí o koních a jezdectví všeobecně,“ uzavírá.