FOTO: Mé knihy si musí vybojovat své místo na slunci

V letošním roce patříte k nominovaným na cenu Magnesia Litera, a sice v kategorii překladu za román Herty Müllerové Rozhoupaný dech. Co to pro vás znamená?

Vždy překládám texty, které mne něčím osloví. „Něco“ je jinak. Otevírá průzor. Práce s jazykem, s tématem, tónem textu. Herta Müllerová mne uchvacuje tím, že rozbořila další bariéru. O temných tématech píše poetickým, vytříbeným jazykem. I v popisu těch nejkrutějších časů z jejích vět vyrůstají poetické obrazy. A neuhýbá před ničím, relativizuje a otevírá vrátka k historii novým způsobem. Co se týče dvacátého století, historici naprosto selhali, o lidských osudech a určitých obdobích více práce odvedla beletrie. Což mi jen potvrdilo, že jen beletrie a umění vůbec může říct pravdu o lidském životě, nečernobílém osudu.

Co vás na překládaném díle upoutá?

Líbí se mi její jednoduchý a přitom chirurgicky přesný a lyrický jazyk, kterým popisuje paradoxně těžká témata totality. A přitom jí to literární vědci a kritici zpočátku vyčítali. Což je další věc, která mě na literární vědě štve – šuplíky, zkamenělé představy o tom, jak má text vypadat, literární kánony. Přitom by to mělo být jako v životě - jakmile člověk vezme do ruky tužku a papír, je možné úplně všechno. Určitě ještě nejsou propátrané všechny formy a způsoby práce s jazykem.

Jak se vám pracovalo s knihou Herty Müllerové?

U každé knihy je to ale samozřejmě jiné – u Herty Müllerové nestačí přeložit jen slova, musejí vyvolat stejný lyrický obraz v češtině jako v němčině. Jinak překlad nefunguje. Překládám autory tak, jak chci, aby překladatelé překládali mě – aby se k nim tulili, mazlili se s nimi, nahmátli tu správnou emoci, rytmus. Aby vyznění v cílovém jazyce bylo stejné jako v jazyce výchozím. Myslím si, že ve svých knihách pořád nedořekla všechno, že vždycky jen brnkne o něco, co v rumunském Banátu musela prožít. Projevuje se to i v jejím neustálém kroužení kolem jednoho tématu, což se mimochodem objevuje u většiny mých oblíbených autorů. Oni oddalují moment, místo, kde ta tříska vězí. Vzpomenu si při tom vždycky na Prima Leviho, který když už se rozhodl, že řekne všechno, nakonec se zabil. Vždycky je to risk. U Müllerové je její jazyk i vyprávění nejen literatura, ale sebezáchovný přístup. Není jen autorka, ale také člověk, který tím vším, o čem píše, prošel.

Za román Peníze od Hitlera jste získala německé literární ocenění. Jak vnímáte toto ocenění ?

Každá nominace a každá cena je radostí v tom smyslu, že se nad vaší prací někdo zamyslí. A důležitou roli hraje fakt, jací lidé cenu udělují. Radost je dvojnásobná, pokud si jich vážíte. A rozdíl? V zahraničí – což souvisí i s propracovanou kulturní politikou a nastavením společnosti – jsou ceny propojeny se zlepšenými podmínkami pro další práci, nejen finančními - především vědomím, že napsat knihu je těžká práce, vyžaduje absolutní soustředění a napnutí mysli jedním směrem. Tudíž se okamžitě objevila nabídka tvůrčích spisovatelských stipendií, z nichž mohu využít nejkratší, jednoměsíční (vzhledem k tomu, že se starám o dvě děti). Udělení ceny se projeví zvýšeným zájmem o veškeré dílo a nabídkami na spolupráci s prestižními novinami (psaní esejů, popřípadě sloupků) atd.. V zahraničí si moje knihy musí místo na slunci vybojovat samy v obrovské konkurenci statisíců titulů, tady rozhoduje jen a jen kvalita, i proto je má radost velká, protože cena upozorní i okolní země, že existuje malá země jménem Česká republika.

Jaká byla vaše bezprostřední reakce na tuto zprávu?

Pro mě to byl šok. Dokonce jsem myslela, že si ze mě někdo dělá legraci. A radost, když jsem se dozvěděla, mezi jakými tituly jsem zvítězila a že v porotě byli osobnosti jako historik a spisovatel Andreas Kossert nebo literární teoretik a kritik Helmut Karasek, nebo výtečný básník a pianista Alfred Brendel. Cena bude předána během proslulého literárního festivalu na ostrově Usedom. K mnoha dosavadním povinnostem přibyla smršť čtení po celé Evropě, jsou naplánována do listopadu. Jsem ráda i kvůli mému německému nakladateli, DVA, který se o všechny mé knihy i o mne úžasně stará. A dík patří překladatelce Evě Profousové, která našla adekvátní kód k převodu mé češtiny, práce to pro ni není nijak snadná. Boj o slova je namáhavý. A pokud jazyk jakéhokoliv spisovatele neobstojí, neobstojí ani to, co dotyčný říká.

Co se skrývá za těmito cenami, za stránkami zmiňovaných knih? Jak vzniká román z vaší „dílny“?

Zpracovávám témata, z nichž vane chlad čtivou formou a zabývám se tím, co se mi uhnízdí v mysli, to příliš neovlivníte. A do všech mých knih prosakují otázky, které si sama sobě nejčastěji kladu: jestli nechyběla ještě hodina nebo den do stvoření člověka.

Zabýváte se válečnou a poválečnou historií a česko-německými vztahy. Máte k tomuto období nějaký výrazný vztah? Navíc právě tyto vztahy a události jsou pro obě strany stále hodně živé a bolestné.

Ne. Zabývám se situací člověka, kterou v té či oné míře zažíváme všichni. Bodem, který navalí osud, a kdy je zpochybněno vše. Mě zajímá, jak kdo obstojí. A co se vlastně skrývá v tom tichu, které obklopuje duši.

Toto téma se začíná objevovat i v řadě nových českých snímků. Z poslední doby je to například Habermannův mlýn Juraje Herze. Připravuje se také zfilmování vaší knihy Peníze pro Hitlera?

To mě děsí. Peníze od Hitlera vyšly před pěti lety. A objevily se knihy a filmy, které jsou bohužel jednostranné, jdou jen po zvěrstvech a krvi, není tam žádný přesah a vědění a otázky, vědomí kontextu a souvislostí, to nemá s uměním co dělat. Můj román je kontroverzní právě proto, že žádná z postav není černobílá. Peníze od Hitlera byly zdramatizovány pro pražské Švandovo divadlo. Ale mám strach ze zjednodušení, proto se spíš zfilmování bráním, protože mám v té knize zakleto mnohé. To raději napsat jiný, původní filmový scénář.

Myslíte si, že jakási předpojatost Čechů vůči německým sousedům vzhledem k válečným událostem ubývá na síle? Je znát, že se křivdy otupují?

Nikdy neotupí. Protože je do společnosti z obou stran zaseto plno předsudků a klišé. Věřím na nápravu v individuální rovině. Téma je otevřeno na úrovni univerzitních konferencí a odborných seminářů. Jinak je bohužel tak zpolitizováno, že vždy poslouží populistickým politikům.

Více čtěte v tištěném vydání Kutnohorského deníku ve středu 16. března 2011.