Psát o životě a díle K. H. Máchy by bylo takzvaně „nošení dříví do lesa“. Podívejme se na něho jako na poutníka „po vlastech českých“. Je známo, že Mácha miloval přírodu a rád navštěvoval (ponejvíce pěšky) staré hrady, zámky a zříceniny.

Zdrojem naší rekonstrukce Máchových cest jsou nejen jeho spisy, ale hl. deníky, kresby („hrady spatřené“), případně svědectví pamětníků a korespondence. Básníka zaujalo především Kokořínsko, Podbezdězí a Posázavsko. Jeho toulky mu byly inspirací mnoha děl (Křivoklad, Karlův tejn, pouť Krkonošská, Klášter Sázavský, Pomněnky zasázavské aj.). Máchův seznam „hradů spatřených“ (tedy Máchou navštívených) ze „zápisníku“ obsahuje 90 objektů, a to není tento seznam úplný.

Karel Hynek neměl peněz nikdy nazbyt, a tak putoval většinou pěšky (i v zimě), přespával na hradech a zříceninách, pod širým nebem, na seně a.p., stravoval se velmi skromně (často jen hrnek mléka a krajíc suchého chleba).

Poutníkem od raného mládí

Prvním jeho putováním (možno-li to tak nazvat) byla jeho cesta na pozemský svět – tedy narození: 16. listopad 1810 v Praze na Újezdě v domě č. 400, Máchovi měnili několikrát svůj byt, a tak malý Karel již v dětství poznával různé části města kolem svého bydliště. Jako dospívající se toulá celou Prahou a jejím okolím. Navštěvuje parky, zahrady, břehy Vltavy a další pozoruhodná i nevýznamná místa. S přibývajícím věkem se pouští na dlouhé cesty.

Putuje někdy zcela sám, jindy s přáteli, jimž ponejvíce “velel“, vzhledem ke svým velkým znalostem navštěvovaných lokalit. Ponejvíce to bylo putování pěší (urazil až 6 km za hodinu!), velmi málo s náhodným svezením kočárem či povozem, zcela minimálně dostavníkem (drahé!!) a jednou námořní lodí (Itálie).

Po dva roky (1828 a 1829) tráví prázdniny u svých příbuzných na Sedlčansku a toulá se tu po širém okolí. Rok 1831 navštěvuje Berounsko (Karlštejn, Žebrák, Točník aj.) a zřejmě Černokostelecko a Poděbradsko.

Na toulkách našel klasik první lásku

Soustavné cesty Máchovy začínají od r. 1832, kdy s přáteli putuje na Karlštejn (červen), pak v srpnu podniká první bezdězskou cestu s trasou Mělník, Kokořín, Bezděz, Doksy s několika odbočkami (Nelahozeves, Veltrusy aj.). V srpnu 1832 je Mácha pozván svým spolužákem Machem do Benešova na pouť. Při této příležitosti si prohlédl samotný Benešov, ale i okolí (snad Konopiště a Jemniště). Co však je důležitější: Mácha se tu seznámil se svou první (ne však poslední) láskou, půvabnou Márinkou Stichovou, které tak posílal zamilované dopisy s verši a kterou několikrát potají navštívil u myslivny Teletinka, kde byl její otec Konopišťským fořtem. Nutno podotknout, že tato láska zůstala nenaplněná, ale byla inspirací k Máchově povídce Márinka. Návštěvy u Márinky spojil také s poznáváním dalších míst na Benešovsku a Posázaví. Vzpomínky na Želetinku vložil do dvou básní s názvem Pomněnky Zasázavské z r. 1833.

Stojí za to zastavit se ještě chvíli v Benešově. Dne 15. srpna 1932 při Máchově pobytu ve městě hráli zdejší ochotníci veselohru Jana Nepomuka Štěpánka „Čech a Němec“.

Mácha zde před představením přednesl velmi úspěšný vlastenecký proslov (samozřejmě veršovaný) a nejen to, sehrál i roli studenta Javorníka, kterou znal dobře z Prahy, kde hrál s Tylovými ochotníky. A také se již při představení seznámil s Márinkou, která hrála mlynářovu dceru Kačenku. Obapolné vzplanutí pak vrcholilo při následné tancovačce.

Po návštěvě Sázavy a jeho Kláštera (v r. 1932 či 1933) vzniká zlomek historické povídky Klášter Sázavský. V rozmezí let 1932 – 33 podniká Mácha dvě cesty do Posázaví a Benešovska. V 1. etapě poznává zbořený Kostelec, Týnec nad Sázavou, Benešov, Lišno u Bystřice, Jemniště a další místa. Ve 2. etapě následuje Vlašim, Český Šternberk, Rataje nad Sázavou, Talmberk, Komorní Hrádek, Zlenice u Čerčan aj.

Pěšky přes Alpy. A několikrát

Koncem července 1833 uskutečňuje básník tzv. „druhou cestu“ na Bezděz. Vede přes Brandýs nad Labem a další místa na Kost a Trosky a dále. V době od 20. srpna do 6. září absolvuje třetí cestu na Bezděz, kterou sám nazývá “skutečnou poutí“. Ta zprvu kopíruje předešlé dvě cesty a poté se dává až do Krkonoš (Svoboda nad Úpou, Sněžka). Zpět se vrací jinou trasou, která vede přes Trutnov, Dvůr Králové, Hradec Králové, Kunětickou horu a Pardubice, na Lichnici, Semtěš (Čáslav mine), Kutnou Horu, snad Kolín a Poděbrady, jistě přes Český Brod, Kostelec nad Černými lesy do Prahy. O velikonocích 1934 podniká osmidenní cestu do Boleslavského kraje, který tenkrát sahal od Labe až po Frýdlantsko. Koncem července r. 1834 koná Mácha čtvrtou cestu na Bezděz, před svou velkou cestou do Itálie, kterou začal 4. srpna 1834 s přítelem Antonínem Strobachem.

Italská cesta směřuje přes Jílové, řeku Sázavu do Neveklova, Votic a Tábora, pak na Hlubokou nad Vltavou, České Budějovice, Český Krumlov, Rožmberk do Horních Rakous. Cestou oba přátelé ušli denně 50-60 km a několikrát přešli Alpy. Poznali Kraňsko, Štýrsko, Dolní Rakousy, v Itálii Benátky a dále Terst. A Lublaň, kam se přeplavili přes Jaderské moře na lodi. Na cestě zpět překročili hranici u Českých Velenic a doputovali do Prahy.
Po Itálii dělá Mácha další výpravy: r. 1835 na Okoř, pak na Mladoboleslavsko, pátou cestu na Bezděz. Na přelomu r. 1835-1836 cestuje po hradech Českého Středohoří a Teplicka a přes Krušné hory až do Saska. Na jaře r. 1836 následuje Okoř, Žebrák a Točník, na podzim na Milešovku. V srpnu 1836 končí Mácha studie na právnické fakultě a o prázdninách v srpnu podniká 2. cestu do Krkonoš, jejíž průběh není znám.

Již začátkem prázdnin r. 1836 se vydává hledat zaměstnání do Litoměřic, kde nastupuje koncem září jako koncipient (pomocník, notáře nebo advokáta). Obě cesty do Litoměřic (s odbočkami po kraji) koná (jak jinak) pěšky.

Dne 4. října 1836 se v Litoměřicích povídá, že jeho nedávno narozený syn (1.10.1836) je nemocen, a tak Mácha běží v noci do Prahy. Cestu za synem opakuje v noci z 15. na 16. října opět pěšky. Obě cesty zpět do Litoměřic však absolvuje dostavníkem, protože mu obraly pěší túry příliš mnoho sil a cítil se oslabený.

„Cestovatelem“ i po smrti

Dne 23. října 1836 si vyšel koncipient Mácha na 2 km vzdálený vrch Nadobyl nad Litoměřicemi. Odtud spatřil požár ve městě a rozběhl se zpět. Po tři čtvrtě hodiny prudkého běhu se ocitl – jako jeden z prvních – u požáru a pomáhal hasit. Cesty do Prahy i hašení se nepříznivě projevily na jeho zdraví a K. H. Mácha 6. listopadu 1836 umíral (někdy se uvádí i jiné příčiny úmrtí). Dalo by se říci, že to byla jeho poslední pouť na cestě života. Ale není tomu tak. Za poslední jeho pouť můžeme považovat jeho převoz z Litoměřic do Prahy a uložení jeho ostatků mezi velikány našich dějin – Na Vyšehrad. Stalo se tak (po exhumaci) dne 6. května 1939 nedlouho po vpádu fašistů do naší vlasti. Tento druhý Máchův pohřeb se stal velkou národní manifestací za účasti desetitisíců lidí. Tak se završilo celoživotní putování romantického poutníka – Karla Hynka Máchy.

Poznámka závěrem:

Mácha inspiroval svým dílem mnoho dalších umělců (malířů, hudebníků, divadelníků, filmařů apod.) Jedním z nich byl i kutnohorský malíř Jenewein, který vytvořil kresbu k Máji o něco dřív, než Mikoláš Aleš.