Co vlastně vede další a další k tomu, pořídit si motorku? Každé má jiný důvod. Někoho lákala možnost zažít bezstarostnou jízdu.

Někdo potřeboval jednoduše dopravní prostředek. „Mě na tom přitahuje pocit svobody. Miluji tu úžasnou volnost. Mohu jet, kam chci a nikdo mě v tom neomezuje,“ řekl Jan Spudil z Kobylnice.

Ondřej Uher z Kutné Hory byl poněkud praktičtější. „Je to lepší a rychlejší než hromadná doprava,“ podotkl s úsměvem a dodal, že má i auto, ale radši se projede na motorce, protože ji nemůže upřít větší atraktivitu.

Michaelu Rakovou z Čáslavi motorky fascinují už od dětství. „Zbožňuji je odmalička a to mě pravděpodobně nepustí nikdy,“ prohlásila s jistotou třiadvacetiletá motorkářka.

Pocit volnosti, který nabízí motorka, je neopakovatelným zážitkem i pro ty, kteří si ho vychutnávají jenom jako spo〜〜lujezdci. „Jezdím se svým přítelem. Před první projížďkou jsem se velice bála. Pocit, že se prakticky nemám čeho držet, mě děsil. Dnes už nemám problém a na každý výlet se těším,“ uvedla Markéta Stýblová.

Pocit svobody výměnou za život

Motorkáři začali další sezonu ve velkém stylu a s nadšením. Bohužel, opět odevšud slýchá〜me o těch, kterým se jejich záliba stala osudnou. Vlivem nepříznivé medializace jsou motorkáři zváni „chodícími dárci orgánů“.

Široká veřejnost považuje motorku za nejnebezpečnější dopravní prostředek. K ní se řadí i Monika Svobodová z Čáslavi. „Kdyby některé z mých dětí přišlo s tím, že si hodlá pořídit motorku, tak bych ho nepodpořila. Je to zbytečný hazard se životem,“ řekla pětatřicetiletá maminka dvou dětí.

Blízcí si časem zvyknou

Strach sužuje asi každého, kdo má mezi motorkáři někoho známého. Jezdci je ale prosí o klid. Údajně na silnicích nejsou proto, aby závodili s ostatními řidiči. Přesto ale si většina příbuzných oddychne, když se jejich blízký vrátí. „Mé okolí se o mě bojí pořád. Ono, když první, co se v televizních zprávách objeví, je, že další motorkář zemřel, tak to lidi, kterým na vás záleží, příliš nepotěší,“ připustil Ondřej Uher.

O Jana Spudila se rodina prý bála jen ze začátku. „Samozřejmě že měli strach. ale mám dojem, že si už zvykli. Vědí, že nejsem žádný závodník,“ poznamenal.

Mohou se ale objevit i ti, kteří s motorkou v rodině počítali a jsou v naprosté pohodě. „U nás se to vlastně dědí. Otec jezdil, všichni bratři také. Myslím, že by příbuzným bylo spíš divné, kdybych v tom nepokračovala,“ zmínila Michaela Raková.Raková.