Jednou z nich je ta na pravidelné nedělní dopolední procházky s maminkou. Chodily jsme na hřbitov a pak do města – a často se potkávaly s drobnou, upravenou paní. Maminka se s ní zdravila a pokaždé mi opakovala, že je to žena básníka K. N. Novotného. Skutečně používala celé toto jméno – a já si v duchu představovala, jaké to asi je starat se o domácnost opravdovému básníkovi.

Už je to všechno dávno, nežije maminka, nepotkávám drobnou, upravenou paní – a od narození zmiňovaného básníka uplyne 1. května sto let . Ráda bych ho tedy v našich „Střípcích z archivu“ připomněla.

Pan učitel Pírko v něm vzbudil zájem o poezii

Osiřel jako malý chlapec, tatínek padl v první světové válce a tak prožil neveselé dětství chudého dítěte. Pan Jaromír Siegl o něm píše: „Jako školák musel často stát ve frontě na chleba či sbírat uhlí, aby se chudá rodina trochu zahřála.“

Jeho básnické začátky je možné hledat snad už v době školní docházky. Na „měšťance“ byl totiž jeho učitelem češtiny pan Josef Pírko.I zde si dovolím malou odbočku. Tenhle pan učitel učil o něco později i mého tatínka. Proslavil se mezi žáky nejen svými kuriozními poznámkami („nadával staré ženě koňské kopyto“, „zkrvavil Citorína“), svým drnčivým „r“, ale i velkou láskou k divadlu. Dokonce mého nemúzického tatínka dovedl jako člena komparsu na „prkna, která znamenají svět“ v kutnohorském Tylově divadle.Ale zpět ke K. N. Novotnému. Obětavý učitel a nadšený ochotník zřejmě vzbudil v tomto citlivém chlapci lásku k mluvenému slovu a poezii. Básník prý na něj v pozdějších letech často a rád vzpomínal.

Láska ke knihám ho provázela celým životem

Po ukončení školní docházky se vyučil typografem v tiskárně Grafia, později se stal dokonce jejím vedoucím. Svou lásku ke knihám dokazoval nejen tím, že je tiskl, ale i půjčoval. Od dubna 1946 do 31. prosince 1948 působil totiž v městské knihovně jako pomocný knihovník. Šel tak ve šlépějích svého otce, který zde před válkou pracoval také, ač byl původním povoláním dělník. V té době ho poznal vedoucí knihovník, pan Jaromír Siegl, který na něj takto vzpomíná: „Bylo to v době, kdy Karel Novotný byl úředníkem tehdejší Štětkovy městské knihovny, kterou jsem vedl. Tehdy jsem trochu nahlédl do dílny básníkovy. Často ráno přišel, vytáhl z kapsy list papíru a poznamenal: „Nemohl jsem usnout, proto jsem napsal tuhle říkanku.“ Nikdy neřekl báseň. A tak jsem byl prvním čtenářem a kritikem jeho veršů. K. Novotný dovedl pohotově vrhnout na papír báseň – o myšlenku nebyla nouze – ale pak se rval s formou, upravoval a doslova brousil a uhlazoval verše, až byl spokojen. Byl velmi rád, když do knihovny přišel jeho starý učitel Pírko, který mu byl rádcem a přísným kritikem.“

Působil také v novinách

Jméno K. N. Novotného je spojeno i se sociálnědemokratickými novinami Podvysocko, v jejichž redakci působil ve dvacátých letech. Se sociální demokratickou stranou souvisí také jeho činnost v Dělnické akademii, kde vedl recitační sbor. Po skončení 2. světové války pracoval jako městský úředník a matrikář Městského národního výboru v Kutné Hoře.

Můžeme se začíst do řady jeho veršů

Už v roce 1931 debutoval sbírkou „U první míle“, následovala „Hvězdárna“ z roku 1933 a „Život z milosti“ z roku 1939. Řadu svých rozsáhlých básní označoval jako „balady“ , a tak bychom v soupise jeho tvorby našli “Baladu o Janě“, „Baladu o chudém bratru herci“, „Baladu o prstenu bez lásky“, „Baladu o varhaníkovi“, „Baladu o Petru básníkovi“, „Baladu o Rozině“, „Baladu o dvou slovech“, či „Baladu rekviem“. Verše podepisoval často Karel Nov. – Novotný, odtud vžitá zkratka K. N.

Mluvíme-li o K. N. Novotném jako o básníkovi, nesmíme zapomenout, že psal i prózu určenou hlavně dětským čtenářům. Jde o známou humornou povídku „Sedm kluků Voříškových čili S chlebem nebo bez chleba“ nebo „Pohádky“, které v roce 1948 půvabně ilustroval Karel Porcal.
Pokusil se i o dramatickou tvorbu, jeho práce „Felix Jenewein“ , která zůstala bohužel jen v rukopise, byla inscenována v režii profesora Ladislava Znojemského v Tylově divadle ve válečném roce 1943.

Ovšem nejpoetičtější a cele kutnohorskou je Novotného sbírka „Šlojíř a kord“, vydaná v roce 1947. V ní se básník zpovídá z horoucí lásky k rodnému městu, jeho památkám i lidem.