Zapomněli na strach. Tak by se dala vyjádřit reakce většiny lidí na Kutnohorsku, z nichž mnozí se 21. srpna 1968 vystavili nebývalému nebezpečí, jen aby dali najevo svůj nesouhlas s příchodem okupačních vojsk Varšavské smlouvy či tento historický okamžik alespoň zdokumentovali. „Byl to obrovský šok. Jeho výsledkem bylo i vzedmutí veliké vlny odvahy v českém národě,“ myslí si jedna z pamětnic, Helena Jelínková z Kutné Hory. „Připadalo mi, že se kolem mě děje něco úplně neuvěřitelného. Bylo to jako špatně napsaná divadelní hra,“ popsala Kutnohoračka své vlastní pocity. Jakmile se z rozhlasu o vpádu armád dozvěděla, rychle se oblékla a vyběhla po cestě vedoucí k Velkému rybníku, u níž tehdy bydlela, na hlavní silnici. Zde spatřila nekonečnou kolonu tanků mířících na Poličany. „Brečela jsem a sprostě nadávala zároveň. „Děvočka, počemu ty pláčeš?“ pokřikovali na mě vojáci,“ popisuje dnes čtyřicet let starý zážitek.

To však nebylo jediné její setkání s okupanty. Když opadlo prvotní zděšení, vydala se spolu s ostatními mladými lidmi (Heleně Jelínkové bylo tehdy pětadvacet let) na vojenské letiště v Chotusicích, které bylo v tu dobu – jak jinak – obsazeno „spřátelenými“ vojsky. „Vzali jsme si s sebou amplion a skrze něj jsme okupantům rusky nadávali a posílali je tam, odkud přišli. Zpětně se vlastně docela divím, že jsme z toho vyvázli se zdravou kůží,“ vypráví pamětnice. Benevolenci vojáků připisuje snad jedině tomu, že okupanty v Kutné Hoře nebyli Rusové, ale s Čechoslováky alespoň z části sympatizující Poláci.

K riskantnímu činu se odhodlala také Květa Bezkočková, jíž bylo v roce 1968 devatenáct let. „Bydleli jsme tehdy v Kácově, v jednom z domů na náměstí v prvním patře. Ráno mě maminka budila se slovy, že začala válka. Pár hodin na to se také v Kácově objevily tanky. Naštěstí nezastavovaly, jen projížděly. Vzala jsem fotoaparát a začala je z okna fotit. Ovšem tak, aby mě žádný z vojáků neviděl. Myslím si, že kdyby mě spatřili, riskovala bych život,“ popsala dnešní Kutnohoračka svůj tehdejší zážitek. Jak dodala, reakcí ruských vojáků si v tu dobu nemohl být nikdo jistý.

Všichni pamětníci se shodují, že 21. srpen 1968 vnímal národ jako obrovskou zradu. „Znala jsem řadu skutečně přesvědčených komunistů, pro něž byl vpád takzvaně spřátelených vojsk obrovským zklamáním. V prvních dnech okupace byli psychicky úplně na dně. Někteří ze z toho později „otřepali“, jiní však od té doby s komunistickou stranu nechtěli mít nic společného,“ podotkla Helena Jelínková.