Petr Pik vtrhl před časem mezi nás z televizní obrazovky. Každý týden spolu s nováckou moderátorkou Lucií Boryhovou tancovali pro peníze a naději na lepší život za Pikova synovce Danečka, který je zdravotně handicapovaný. Pik s Borhyovou nakonec dosáhli svého cíle - v soutěži Bailando vyhráli potřebné peníze. Petr se navíc stal známou osobností. A ve snaze podporovat Danečka pokračuje i nadále. Jaký vede život? Jak je to s jeho láskami, které propírá každou chvíli bulvár? S kým Petr chodí? A co Daneček? O tom všem jsme si povídali v mladoboleslavské restauraci Anděl.

Čas letí jako zblázněný. Ještě včera jste vstával na noční do Škodovky na svoji šichtu v lakovně. A dnes jezdíte po nocích, objevujete se na akcích, tancujete, spát chodíte také až k ránu. Nepřipadá vám to tak trochu jako sen?

Někdy opravdu jo, fakt mne to někdy napadne. Ten život je opravdu rychlý a snažím se ho žít naplno.

Přes noc jste se stal známou osobou, dívky se za vámi ohlížejí…

Pochopitelně, televize mne dost zviditelnila. Jenže to má i své stinné stránky. Na jedné akci za mnou přišel kluk a povídá: Já vám strašně závidím to, jak jste známý. Já mu na to povídám: Hele, všechno má dvě stránky. Ta dobrá je, že jsi zviditelněný a můžeš se pokusit splnit si tím své sny. Ta druhá stránka je, že ztrácíš svobodu, volnost, soukromí. Jsi v jednom kole. Já ale říkám, že všichni jsme na začátku na jedné startovní čáře.

Věříte na osud?

Něco na tom bude. Odpověděl bych: Určitě!

Jak se to pozná?

Mamka má kartářku. A řeknu vám to, co mi vyložila, to sedí jako prdel na hrnec. Já v osud určitě věřím.

Povídejte…

Já jsem vlastně ani tu paní kartářku neviděl. Ale mamka jí dala nějakou moji věc. Bylo to ještě před tím, než začalo Bailando. Máma přišla od kartářky a povídá: Budeš někomu pomáhat, skončíš v práci, budeš bydlet jinde, poznáš člověka, který ti změní život. To bylo měsíc před soutěží. Já na to: Mami, neblázni, kam bych se stěhoval, tady mám práci, mám závazky. Ona říká: No, uvidíš sám. Měsíc utekl jako voda a plnilo se to. Pak zničehonic zase karty a zase to vychází. A pak ještě jednou.

To je dobré. Takže co vám dále kartářka předpovídá?

Já si řekl, že nechci vědět už nic. Čím víc člověk ví dopředu, snaží se těch chyb vyvarovat, to je špatný. Co má v osudu člověk napsáno, tím si prostě musí projít.

Vraťme se na chvíli k samotné soutěži Bailando. Vzpomenete si na to, jak vcházíte do budovy, kde je na programu konkurz?

Jistě. Na první casting jsme přijeli se ségrou. V prvním patře nikdo. Ve druhém nikdo. Vyjeli jsme do třetího a tam minimálně pět set lidí. Já jen zíral a nechápal. Každý vyplňoval papíry a tak si říkám: Co já tady dělám? No nic, slíbil jsem to, jdu do toho. Chci to dotáhnout do konce. V půlce nechci říct, že to balím. Tak jsem ty papíry vyplnil taky. A ono se to nakonec podařilo. Dopadlo to tak, jak to dopadlo.

A jsme u vašich vztahů. Soutěž vás katapultovala do náruče kouzelně krásné Lucie Borhyové, posléze také do náruče účastnice pěvecké soutěže SuperStar Michaely Noskové. Alespoň podle bulváru to bylo zcela jasné.

To nemá smysl vysvětlovat. Bulvár stejně napíše to, co chce. To jsou jen úsměvné historky.

A co tedy ta Míša Nosková? Jak často se navštěvujete?

Vídáme se hodně málo, má zkoušky v Karlíně, vystoupení. Moc se nevidíme. Nejhorší je, že každý vás začne spojovat s nějakou osobou, s níž si povídáte na nějaké akci. Pak přijedete na další akci. A ten člověk je tam pochopitelně taky. Takže si zase povídáte. A pak je těžké někomu vysvětlovat, že o nic nejde. Nebo si snad myslíte, že jeden bude stát v jednom a druhý v druhém rohu? Prostě všichni stojí pohromadě v jedné bandě. To je všechno. Novináři si stejně napíší, co potřebují. Jinak s Míšou jsme udělali jednu charitativní akci a ta se velice vyvedla. A Míša taky přijede v sobotu 20. října do Michalovic na charitativní akci, kterou pořádám. Prostě to, že někdo má kamaráda, je normální a přijde mi normální, že si spolu třeba dají kafe.

S kým bylo v poslední době možné vás „nachytat“?

To vůbec nevím.

Máte nyní nějakou favoritku?

Já se vztahu nebráním. Když to zajiskří, tak bych do toho šel. Já jsem ale po tříletém vztahu a do ničeho se hrnout zatím nechci. Jsem sám, nikoho nemám.

A jaká by měla být ta vaše vyvolená?

Jaká by měla být? Jakou mám představu? Člověk by se měl poznat hlavně zevnitř, jak to cítí. To přece přijde samo.

Umíte si představit partnerku ze šoubyznysu?

Já si myslím, že tím, kam jsem se dostal, se mi hodně otevřely oči a že jsem pevně nohama na zemi. Ideály o růžových oblacích si nemaluji. Tím odpovídám.

Máte dost kamarádů?

Já si myslím, že mám.

A máte na ně čas?

Moc ho není, to je pravda. Známí píšou, přijď na kafe, já řeknu jo, ale přijde něco, co musím udělat. A tak se to zvrtne. Já chci s člověkem pokecat, podívat se na fotky a pětiminutové posezení, to je dost málo, to nemá smysl. Tím se všem kámošům, které nestíhám, omlouvám.

Kde vlastně bydlíte?

Rodiče mám v Boleslavi, ale bydlím v Praze v rodinném domku.

Jak tomu mám rozumět? Koupil jste si domek?

Ne, nekoupil, jsem tam v pronájmu. Já jsem v rodinném domku vyrostl, v bytě jsem moc zavřený, potřebuju vyjít ven, na zahradu.

Při způsobu svého života ale asi moc doma nejste?

Pořád pendluju po republice. Mám permanentně sbalený kufr.

Jak si myslíte, že se dá vydržet v šoubyznysu, do kterého jste naskočil?

Já si se snažím využít šanci, kterou mi život dal. Snažím se pomoci malému klukovi, který tu pomoc potřebuje. Teď jsem tady já, abych do toho šel. A taky chci pomoci nejen jemu, ale více dětem. Uvidíme, jak to dopadne. Proto v tom zátahu chci zůstat co nejdéle.

V Bailandu jste vyhrál peníze pro Danečka, jaká je ta další pomoc?

V sobotu 20. října se od 13 do 18 hodin uskuteční v golfovém areálu v Michalovicích u Mladé Boleslavi pilotní akce k charitativnímu projektu Dáda Days.

Co to znamená?

Je to charitativní činnost zaměřená na podporu dvouletého synovce Dana Šelemberka, který už v tak nízkém věku prodělal šest operací šedého zákalu a trpí epilepsií. Tu pomoc chci ale směřovat nejen k Danečkovi, ale i k dalším dětem, které ji potřebují. Podnikám kroky k tomu, aby právě finanční pomoc směřovala i do Základní školy speciální v Mladé Boleslavi a ústavu v Lipníku. V plánu jsou i jiné instituce.

Kdo ze známých tváří přijede 20. října do Michalovic?

Odpoledne bude moderovat Dalibor Gondík, zazpívat přijedou účastníci SuperStar Míša Nosková, Filip Jankovič, Leona Černá, Honza Kříž, Roman Lasota. Představí se bailandoví tanečníci Zdeněk Fiala, Slávek Molnár, Vlaďka Dolhá a Iva Kubelková. Povedlo se nám oslovit i Davida Mattioliho a věřím v příjezd člena kapely Lunetic Martina Kociána, na děti se přijede podívat Lucie Borhyová.

Řekněte mi, co vy a tanec v současné době?

Jsem zapsaný v taneční asociaci, takže bych klidně mohl soutěžit. Ale to se rozhodně nechystám. V každém případě třikrát týdně trénuji, takže tanec nezanedbávám. Rozhodně se na nějakých exhibicích a především charitativních akcích jako tanečník představím.

Jste nyní velmi vytížený člověk, kam byste unikl, kdybyste potřeboval opravdu vypnout a vypadnout od lidí?

Mám jedno úžasné místo, kde mne to fakt baví. U Mužského, u vyhlídky, na skalách. Tam je moje místo. Když nevím, kudy kam, když je nejhůř, tak si tam sednu a je mi fajn.

Jdete tam sám, nebo s doprovodem?

Já řeším problémy spíš v sobě. Dostávám to ze sebe jiným způsobem.

Jakým?

Třeba tancováním. To ze sebe všechno vymlátím, přijdu na jiné myšlenky. Musím se soustředit na sebe, na hudbu, na partnerku, to je kombinace věcí, kdy nelze moc přemýšlet o něčem jiném. Pak mne taky uklidní muzika.

Jaká?

Nebráním se žádné hudbě, ale poslouchám hlavně hip hop a R´n B.

Kdybyste měl více času, čemu byste se více věnoval?

Jak jsem řekl, určitě bych se častěji potkal s kamarády. Ale jinak kolečkové brusle, snowboard a taky motorka, mám šestistovku yamahu.

Řekněte mi na závěr, kdyby vyplavala zlatá rybka a nabídla tři přání. Jaká budou?

Nemám tři přání. Měl bych jedno jediné. Zdraví pro Danečka. Spousta lidí neví, že jsou děti, které takové postižení mají. A spoustu lidí to do chvíle, dokud se s tím sami nesetkají, ani nezajímá. Lidi, kteří jsou zdraví, nezajímá, zda někdo má problém s tím či oním. Prostě to tak je. A já pochopil, že zdraví lidé si mohou v dnešní době přát absolutně cokoliv. Ale nemocný člověk a jemu blízcí si vlastně přejí jen jedno jediné. A to je to, co si přeju já. Nechci tři šance od zlaté rybky, stačila by jedna jediná. A do té doby, dokud se rybka neobjeví, tak ji budu zastupovat, jak jen to půjde, já.