Pravda, člověk nejdříve žasne nad tím množstvím frází, propagandy, neochvějné jistoty, nepodložených obvinění i nepravd. Například prý vedeme „zápas za prosazení svých neukojených ambicí“. Pokud vím, nikdo z nás, kteří jsme odešli, se nepachtil po nějaké funkci, neměl touhu ostatním kázat, jak mají učit, nikdo nechtěl dělat politickou kariéru. Všechny nás práce učitele na GJO uspokojovala.
V našich rozhovoroch také neútočíme na školu, neřešíme zásluhy pana ředitele. A také s tím plesem to bylo úplně jinak… Ale dost! Chápu, že úloha čtenáře je těžká : jak může posoudit, kde je pravda? Snad by si mohl nanejvýš všimnout, že pan Posselt vůbec nereaguje na obsah našich rozhovorů, ale vede si svůj monolog. Bylo by jistě možné dopodrobna ten článek rozebírat. Ale to by byla velká chyba. Ten článek je půvabný a působivý jako celek. Je vlastně tou nejlepší ilustrací toho, co jsme chtěli v našich rozhovorech sdělit. Velmi dobře totiž odráží situaci na škole a je také výrazem ducha, který se zde zabydlel. My jsem se poctivě snažili vysvětlit důvody našich odchodů a přiblížit atmosféru, ve které jsme pracovali. Ale pan Posselt to udělal za nás. A mnohem lépe, to se musí uznat! Pozornému čtenáři postačí všímat si jazyka, známého slovníku: vzpomínate na skupinu samozvanců, která chce v nezkrotné pýše poškodit naši socialistickou vlast ?…
Ten článek je opravdu pěkný. Ale možná to není jenom zásluha pana Posselta. Možná byl požádán panem ředitelem. V tom případě to byla dobrá přihrávka!
Pravda a láska jsou slova, která mohou označovat různé věci. Pan Posselt v úvodu vyjadřuje jistotu, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. No, já myslím, že „pravda a láska“ na GJO už zvítězily.
