Ivan Kebza ale už od Vánoc plánuje svou dovolenou, kterou posledních pár let tráví lezením po čtyřtisícových horách. Jednou z nejvyšších je téměř pětitisícový Mont Blanc. Cesty na vrchol nebyly ale procházkou růžovým sadem.

Jak jste se dostal k horolezectví?
Přišlo to tak nějak samo. Od dětství jsem trampoval, toulal se po lesích, pak k tomu přibyl skauting. Pokračoval jsem z Vysočiny na vyšší hory na Slovensku. Následně přišla nabídka od skautů na Lesní školu Stříbrná řeka, zaměřenou na vysokohorskou turistiku. Tam se sešla parta lidí, která měla zájem o lezení. Dostal jsem se do kolektivu lidí, kteří se chtějí do hor podívat, a s lidmi, kteří už něco o velkých horách vědí.

Co jsou podle vás už velké hory?
Za velké hory považuji Tatry a výš. Tatry jsou malé velké hory (pousměje se).

A na jakou první velkou horu jste vylezl?
První velká byla Marmoláda (pozn. red. nejvyšší hora Dolomit), ta má tři tisíce tři sta čtyřicet tři metrů. To považuji za větší horu. Jinak před tím jsem měl lehčí vysokohorské výstupy v Tatrách. Tohle byl první výstup po ledovci, kde se musela použít horolezecká výstroj.

Ve kterém roce to bylo?
V roce 2000.

A jak to pokračovalo dál?
Pak to byly další třítisícové hory. Lezení ve vápenci via ferraty v Dolomitech na hory jako Tofana di Mezzo, Grand Pilastro, což je nad tři tisíce metrů. A když jsem měl tohle nastoupané, tak jsem si řekl, že by to chtělo něco většího, opravdu ledovcové túry.

První větší v uvozovkách expedice byl přechod masivu Monte Rosy, což je hraniční masiv mezi Itálií a Švýcarskem. Lanovkou jsme vyjeli do tří tisíc osmi set metrů na Kleiner Matterhorn a pokračovali jsme přes Breithorn, což byla první čtyřtisícovka, kterou si většinou dávají jako první ti, kdo chtějí začít s čtyřtisícovkami. Převýšení je jen nějakých tři sta metrů a není tam žádné technické lezení, ale už se tam člověk setkává s prvními problémy z výšky.

Výšková nemoc je jako těžká kocovina

Jaké to má příznaky?
Podobá se to hodně kocovině, poměrně těžké kocovině. Bolení hlavy, zvedání žaludku, zrychlený dech i tep a nedodýchávání. K tomu se rychle zakyseluje svalstvo, začnou bolet nohy. Musí se to rozchodit.

Dá se na výškovou nemoc připravit už doma?
Prakticky ne. Fyzickou kondici musím mít dobrou, minimálně průměrnou, jinak nemá cenu se o to pokoušet. Myslet si, že celý rok nedělám sport a teď si vyrazím na čtyřtisícovku, to nejde. Ale výšková nemoc nemá nic společného s fyzickou přípravou. Fyzická příprava naučí tělo maximálně dobře hospodařit s kyslíkem. Může to být i tak, že tento rok mi to nic nedělá a příští rok pojedu do těch samých míst a funguje to úplně jinak.

Kdy jste se poprvé pokusil vystoupit na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc?
Před Mont Blancem bylo několik let ježdění na vyšší a vyšší kopce. Ze čtyřtisícovek například Breithorn, Castor, Balmenhorn a pak vlastně následoval pokus o Mont Blanc a další rok jsme si řekli, že Mont Blanc zkusíme.

A ten první pokus byl kdy?
(vypočítává na prstech) Pět let zpátky byl první pokus.

Jak probíhal?
(zasměje se) Nejprve jsme se aklimatizovali a pak jsme z Grand Paradisa vypravili na Mont Blanc. Ale protože jsme nechtěli jít normálkou, což je nejméně technicky náročná trasa, tak jsme si vybrali druhou, papežskou cestu z Itálie. Přespali jsme na chatě Gonella ve tří tisících sto osmdesáti metrech a odtamtud jsme chtěli jít na těžko na Mont Blanc.

Na těžko znamená s plnou výstrojí?
Ano, s plnou výstrojí, protože jsme neplánovali, že se na tu chatu Gonella vrátíme. Měli jsme naplánovanou cestu a podle plánu jsme vystoupili právě na chatu Gonella a v jednu ráno jsme měli vyrazit na Mont Blanc. Jenže když jsme se vzbudili, tak hustě pršelo a byla opravdu silná bouřka. Takže jsme to nechali být. Vstávali jsme každou hodinu a stále pršelo. Až v sedm hodin, když jsme vstali, byla obloha úplně vymetená.

V kolik hodin se doporučuje vyrazit na vrchol?
Právě v jednu ve dvě v noci. Z toho důvodu, že povrch sněhu je zledovatělý, pevný a nepropadá se. Je menší nebezpečí propadnutí. Odpoledne je sníh měkký, propadá se a chůze v něm je namáhavá. Věděli jsme, a chatař nám to taky zdůrazňoval, že večer přijde místní bouřka. Takže jsme se vypravili nahoru s tím, že jsme věděli, že ty místní bouřky chodí ve čtyři v pět odpoledne, ale my jsme si věřili, že už ve čtyři budeme v bivaku. Lezli jsme po ledovci, kde se jednomu z naší čtveřice rozbily mačky. Bez nich se nedá jít ani nahoru ani dolů. Takže jsme mu je přidrátovali na nohu, což nám zabralo hodinu. Ta nám pak chyběla.

Na dvacet hodin uvízli v bouři

Pokračovali jsme dál přes vrchol Dome du Gouter. Zezadu nás zasáhla bouřka, která se nedala ustát ani v kleče. Takže jsme se zahrabali do sněhu a bouřku přežívali v záhrabu. Šel sníh s vodou, blesky řezaly okolo, všude byl cítit ozón. Nevěděli jsme, jak tam budeme dlouho, takže jsme volali horskou službu. Záchrana v tomhle počasí je akorát v blbých filmech, protože se nesmí riskovat životy dalších lidí, takže jsme se dohodli, že se spojíme ráno, jestli budeme potřebovat pomoc nebo ne.

Jak jste se domlouvali?
Anglicky, ale nebylo to dobrý den, my chceme dolů, protože všude řezaly blesky a vždycky vypadlo spojení, takže jsme volali asi tak hodinu.

Jak dlouho jste zůstali v bouři?
Dvacet hodin. Ráno už nám moc dobře nebylo. Byli jsme úplně promočení. Nejhůř jsem na tom byl já a kolegyně Stáňa, protože jsme měli péřové spacáky. Kluci měli spacáky z dutého vlákna, které hřejí i mokré. My jsme byli ve vodě.

Měl jste omrzliny?
Jen lehce chycenou ruku. Omrzlina prvního stupně, protože jsem si ji zalehl a pak už nepřišla k sobě.

Jak probíhala záchrana?
Ráno pro nás přiletěli bez volání, protože se v té bouřce udělala díra a měla přijít další vlna, takže oni nečekali a přiletěli pro nás.

Platili jste za záchranu něco?
Ne, neplatili, protože jsme členové alpského svazu, který má své pojištění. Jinak ten let stojí dvacet tisíc euro.

Kolik vám zbývalo k vrcholu Mont Blancu?
Ještě čtyři hodiny cesty. Ale vůbec jsme toho nelitovali, protože jsme prošli jednu z nejkrásnějších cest na Mont Blanc. A za rok na to jsme se vydali „normálkou“. Z Rifugio del Gouter jsme v noci ve tři hodiny vrazili na Mont Blanc a v osm hodin ráno jsme byli na vrcholu a v poledne zpátky u stanu. To byla rychlovka. Sice je jednodušší, ale nebezpečnější kvůli počtu lidí. Z francouzské strany normálkou vystoupí na Mont Blanc denně tři sta lidí.

Jaké byly první dojmy na nejvyšším vrcholu Evropy?
A teď dolů (zasměje se). Máme půlku za sebou, protože tím, že jsme na vrcholu, znamená, že jsme v půli cesty. Sestupy trvají o hodinu méně než výstupy, ubývají síly, pozornost. Nejvíce lidí umírá právě na zpáteční cestě.

Byla dobrá viditelnost?
Překrásný výhled, nádherná viditelnost, takže jsem kolem dokola viděl všechny kopce a žádný nebyl vyšší.

Jak dlouho jste se ve výšce čtyř tisíc osmi set deseti metrů zdrželi?
Dvacet minut. Ten kopec je poměrně velký, není to žádná špice, ale ať se jde na jakoukoliv stranu, jde se už jen dolů (zasměje se).

Kolik lidí tam v tu chvíli bylo?
Nás pět a dalších dvacet lidí. Představy, že si na takových proláklých kopcích budu užívat sám, jsou mylné.

A co letos?
Letos jsme chtěli zdolat masiv Mont Blancu, což se nám podařilo a chtěli jsme se pokusit vyjít až na vrchol, ale zase jinou cestou. A ani se nám nejednalo o ten vrchol, jako o tu cestu přes ledovec Bossons. Ale počasí na horách bylo tak krásné, až bylo špatné.

V Chamonix, které je tisíc metrů nad mořem, bylo osmatřicet metrů ve stínu. Trhliny byly obrovské a padaly laviny. Čekali jsme, až bude tuhnout sníh a on stále tekl i v jedenáct hodin v noci. Radili jsme se s chatařem, sníh byl jako bláto. Cesta by trvala deset hodin nahoru a osm zpátky, což by znamenalo osmnáct hodin na nohou a ještě v hrozně těžkém sněhu, takže jsme to vzdali. Ale známe tři cesty na Mont Blanc.

A jak se na vaši zálibu tváří vaše žena?
To se zeptejte mojí ženy. Ona se vždycky ráda chlubí, že jsem tam byl, ale jinak má hrozný strach.

Kam se chystáte do budoucna?
Už nikam. Po letošku si dám od čtyřtisícovek pokoj. Mám jich za sebou asi deset. Není to moc dovolená. Je to dřina.

Takže vás Mount Everest neláká?
To vůbec ne, to jen v knížkách. Jste blázen? Kde bych na to vzal zaprvé peníze a potom čas. Aconcagua, ta mě láká. Nebo pěkné treky v Polsku nebo Rumunsku.

Už se projevují znaky stárnutí?
Ne fyzické, ale spíš motivační. Říkám si proč a na co, ale pomalu se vytrácí ten náboj. Ale určitě ještě něco plánuji. Aconcagua už byla na spadnutí, ale z našetřených peněz se udělala kuchyň (smích).

ZUZANA LEBDUŠKOVÁ