Co vás přivedlo k sociální práci respektive do sociální oblasti?

Studovala jsem na dětskou sestru a protože jsem se setkávala v rámci praxe s hendikepovanými, tak jsem se rozhodla pokračovat. Navázala jsem speciální pedagogikou. Od toho už byl kousek k práci s lidmi s hendikepem.

Kde jste tedy začínala?

Začínala jsem jako učitelka u dětí s hendikepem ve stacionáři v Praze. Po návratu do Kutné Hory se tu naskytla možnost založit a pracovat ve středisku rané péče. Byla to pro mne velmi zajímavá práce, protože je to individuální práce s dítětem a rodinou. To je to, co sem vlastně vždycky chtěla dělat.

Stála jste u zrodu „rané péče“ v Kutné Hoře. Měli ti lidé už potřebu vás navštěvovat nebo jste je vyhledávali?

Bylo tu několik rodin, u kterých jsme věděli už na začátku, že mají zájem. Pak jsme kontaktovali pracoviště, která mohla navázání kontaktu zprostředkovat přímo daným rodinám.

Práce s dětmi, navíc hendikepovanými je dost specifická. Jak se vám s nimi pracuje?

Každé dítě reaguje jinak. Určitě si k nim musíme hledat cestu a najít způsob nač reaguje. Je to hodně kreativní práce s rodiči. Každé dítě má hodně jiný problém.

Takže v jistém slova smyslu i učíte rodiče těch dětí?

Ukazujeme způsob práce, metody, jak s dítětem pracovat. Předáváme jim naše zkušenosti. Ovšem v každé rodině je to jinak. Záleží, co oni potřebují, či očekávají, v rámci toho, co můžeme nabídnout.

Jaké je pokračování práce s dětmi, které od vás odejdou dříve nebo po sedmém roce?

Pomoci, aby se to dítě mohlo co nejlépe integrovat do normálního života. Případně jim můžeme dát spojení například na asistenční nebo odlehčovací služby.

Setkala jste se třeba i ve spojení s vašimi službami s tím, že by v regionu nějaká sociální služba s návazností chyběla?

V Kutné Hoře by byl zájem třeba o speciální školku, která tu chybí, a tak dětí dojíždějí do Kolína. Nebo by se mohly více otevřít ty běžné školky hendikepovaným dětem. Teď se tu například více rozvíjí odlehčovací služba. Asistence funguje spíše pro dospělé. Rodiny jsou i zvyklé za tou službou dojíždět, protože nemůže zase všechno být přímo v jejich městě.

Jak zhruba tak vypadá váš pracovní týden?

Základ je v terénní službě, kdy jezdíme přímo do těch rodin. Obvykle tak jednou za měsíc. Každý z nás máme tedy v průběhu týdne nasmlouvané klienty, ke kterým jedeme. Střídáme se také tady na pracovišti. Pak, podle grantů, které získáme, tak máme i doplňkové služby, jako canisterapii, zprostředkováváme hipoterapii, máme třeba i setkání pro rodiny. Hodně času také strávím přípravami na návštěvu, získáváním informací pro rodiny.

Je to psychicky náročná práce, ve které se setkáváte s problémy lidí. Jak řešíte otázku vlastního odstupu od problému?

Máme širší tým, takže můžeme některé věci rozebrat na pracovišti v rámci intervize. Pak máme také externí supervizorku, která není v našem týmu, takže s ní probíráme ty nesnadné záležitosti, ve kterých hledáme řešení.

A co například děláte každodenně sami pro sebe po práci?

Každý z nás má nějaký ten zájem, kterému se věnuje. Kde se odreagovává. Já mám ráda muziku, tak zpívám ve sboru.

Jitka Koděrová