Kdy jste nastoupila do školství?

Začínala jsem ve školním roce 1982 - 1983 na základní škole v Čáslavi. Pak jsem na necelé dva roky šla na mateřskou dovolenou a ještě v roce 1984 jsem nastoupila na nově otevřenou základní školu v ulici Jana Palacha. Když jsem začínala, byla jsem nadšená. Chtěla jsem udělat něco nového a bavilo mě to. Potom ale jsem se dostala do reality. Člověk tehdy byl sešněrovaný. Něco se mohlo říkat, něco ne. Projev byl přizpůsoben době a její politice. Nejlepší bylo jít cestou nejmenšího odporu. To znamená, že když bylo třeba nějaké výročí, tak jsme ho připomněli, ale okamžitě jsme šli od toho.

V čem spatřujete největší rozdíl předrevolučního a porevolučního školství?

Tohle je velice složitá otázka, protože je to neporovnatelné. Školství se mění se společností. Před revolucí, si myslím, lidé spíše dávali na to, co si myslí ostatní, a to platilo i při výchově. Kladl se důraz na úctu dětí k dospělým. Když někdo napomenul dítě svých známých, tak to dítě přijalo, jako napomenutí od rodičů. To samé platí i pro učitele. Když napomenul žáka, tak to bez debat žák přijal a nikdo další neřekl ani slovo. Rodiče brali jako samozřejmost, že když je dítě pod našim dohledem, vychováváme ho my. Dnes je tohle poněkud volnější. Dneska zlobícího žáka napomenu a ten je schopný mi na to odseknout. Do toho někteří rodiče jsou následně s to mi vynadat, že na jejich ratolest „bez důvodně“ křičím. Když pak na žáka čeká nějaký kázeňský postih, dokáží přijít do školy a svést chování dítěte absolutně na všechno, jenom ne na něj či na sebe. Většinou za vše může škola. Bohužel stojíme mezi takovými pomyslnými mlýnskými kameny. Děti nás nemají rády, že se je snažíme vychovat. Rodiče nás za to také nemají rádi, ani celková veřejnost.

Je tedy dnes komunikace mezi rodiči a školou problematičtější?

To zase říct úplně nemohu. Máme spoustu moderních vylepšení, jako je například internetová žákovská knížka. Rodiče se podívají na internet a okamžitě vidí, jak si jejich dítě v daném předmětu stojí. Zároveň i vidí, jak jednotlivé známky pedagog bere v potaz. Každá známka je doplněna o takzvanou váhu. Ta má stupnici 1 až 10. Pokud tedy dítě má známky 1 s váhou deset a 5 s váhou dvě není průměr známky 3, ale je mnohem lepší. Navíc internetová žákovská sama ten průměr počítá. Snad jediným problémem, ale ten tu byl vždycky, je že rodiče berou v potaz pouze průměr známek. Nemohou vidět aktivitu v hodině, ke které taky přihlížíme. To se potom těžko vysvětluje.

Co samotní žáci? Je nějaký rozdíl mezi těmi před dvaceti lety a těmi dnešními?

Jak jsem již řekla, mají hodně volnou výchovu. Dovolují si to, co by si dříve nikdo nedovolil a když pak nám nepomohou ani rodiče, není možnost nápravy. Navíc s internetovou žákovskou knížkou byly zrušeny ty papírové. I to se projeví na chování ve škole. Dříve jsme řekli „Dej mi žákovskou!“ a dítě zpozornělo. Dalo si pozor, když tenhle pomyslný Damoklův meč ležel u učitele na stole. Dnes tohle nehrozí. Pokud se rozhodneme napsat poznámku, musíme počkat až do přestávky a do té doby je dost času, abychom vychladli. Proto bych řekla, že lepší by bylo, kdyby fungovaly obě žákovské. Internetová jako skvělá možnost kontroly toho, co dětem v té papírové chybí, když ji zapřou. Nebyla by možnost jakéhokoli podvodu.

Stalé tolik zapomínají věci?

Víc než dost. To je další věc. Papírová žákovská knížka, byla pro ně doklad, jako je pro nás občanský průkaz. Když není a nemusejí myslet na to, že ji nesmí zapomenout, nevyvíjí se v nich tolik smysl pro zodpovědnost. To by mohl být později problém třeba i při začátcích v zaměstnání.

A jak se chovají mezi sebou navzájem?

To se příliš nemění. Snad jen s příchodem icq, facebooku a podobných záležitostí spolu neumí tak komunikovat, jako dříve. Nechodí ani už tolik ven, protože to nepotřebují. Dříve jsem slýchala o přestávkách: „Ve tři hodiny buď na náměstí!“ Dnes slyším: „Ve tři hodiny buď online na icq!“ Mám trochu obavy, že je to odtrhává od reality a tohle odtržení od reality je pak ovlivňuje ve všem, tedy i v komunikaci s učitelem ve škole.

Teď otázka k vybavení: Stará černá tabule s křídou nebo nová plastová s fixem?

Černá s křídou. To je bez debat. Většina moderních pomůcek je skvělá a někdy si říkám, jak jsem bez nich mohla učit, ale jsou věci, které nenahradí. Klasická tabule s křídou je jednoduše omyvatelná, stačí na ni voda. Navíc křída je čitelná jak pro první lavici, tak pro poslední. To u fixu neplatí. Pokud je jen trochu světlejší, děti v posledních lavicích nemají šanci ji přečíst. Navíc se jednodušeji píše a člověk má pak tendence nečitelně čmárat.

Jak se vám líbíinteraktivní tabule?

To je vynikající věc. Děti baví. Je pro ně atraktivní jako televize nebo počítač. Bohužel nemůže být z cenových důvodů v každé třídě a je to škoda je to skvělý pomocník při výuce. Počítačové prezentace žáci vítají. Jsou přehlednější.

Poslední otázka: Myslíte si, že časem papírové učebnice zaniknou a bude se učit pouzez internetu?

Myslím, že ne. Na internetu je skvělé, že si vše jednoduše najdete, ale stejně si to následně vytisknete a učíte se to z papírů. K něčemu se při učení vracíte, něco si chcete zvýraznit a vůbec. V tomhle počítač papír nepřekoná.

Irena Blahníková