V roce 2005 nacvičili členové české nebo spíše československé (v emigraci se rozdělení státu na dva národy prakticky neodrazilo) menšiny pod vedením učitelky Hany Hanušové Tylovu hru Paličova dcera.

„Existují poměrně velmi přísné podmínky, co všechno si člověk, přijíždějící na území státu Argentina, může vzít s sebou. Mnoho toho není. Když jsem se vydala do Argentiny, abych zde vyučovala české emigranty a jejich potomky, vzala jsem si proto jen to nejnutnější. Troje boty, dva slovníky, pár triček a pyžamo,“ popsala Hana Hanušová. „Pro zajímavost jsem se rozhodla přibalit i libreto některé divadelní hry. Vybírala jsem podle váhy a objemu sešitu, a do ruky mi padla Paličova dcera od Josefa Kajetána Tyla. V tu chvíli mně však ještě ani nenapadlo, že bychom podle toho mohli nacvičit divadlo,“ popsala.
Zájem, jaký o Paličovu dceru argentinští Češi projevili, však Hanu Hanušovou překvapil. Byl obrovský. Nápad nastudovat tento kus, na sebe nenechal dlouho čekat. V Argentině ostatně už existoval ochotnický soubor Čechů a Slováků, nesoucí název Morava.

Z počátku herce i ostatní činovníky dramatického souboru provázely nemalé problémy, které se dařilo zvládat jen díky neutuchající chuti uvést Tylovu hru v život. „Naši emigranti sice umějí česky, ale jejich slovní zásoba je velice omezená. Vyvětlit jim například, co je to obrtlík, bylo téměř nad lidské síly,“ vypráví s lehkým úsměvem Hana Hanušová.

Aktivním účastníkem hry se stala i samotná česká učitelka. „Když jsme přemýšleli, kdo bude hrát Rozárku, padla volba na mě. Mladou dívku jsem tak ztvárnila ve svých pětapadesáti letech,“ smála se Hanušová. „Pro zajímavost – mého snoubence hrál třicetiletý mladík,“ dodala.

Za zmínku stojí i změny, kterých hra v „argentinském“ zpracování doznala. „Paličovu dceru jsme museli přizpůsobit místním podmínkám. Rozárka tak neodjela do Severní Ameriky, aby nabyla vytoužené svobody, ale do Ameriky Jižní, aby zde pěstovala bavlnu a sóju,“ překvapila Hanušová.