A tak, když jsem se dozvěděla, že v kutnohorském útulku jsou rádi, když jejich svěřence někdo vezme na procházku, vyrazila jsem. Kam? Na Karlov, poblíž tamnější čističky a dál už mě navigovala velká cedule s názvem zařízení, Útulek pro opuštěné psy s kouzelně nakresleným voříškem.

Poprvé jsem šla s obavami, ale byla jsem mile přijata a na procházku vedla velkého černého křížence Boba. A pak už jsem chodila pravidelně, většinou spořádaně vrátky, ale párkrát, když byl útulek zamčený, i přes plot, i když jsem měla strach právě z Boba, který volně pobíhal mezi kotci (a taky z toho, jak se dostanu zpět). Vše se tenkrát vyřešilo zdárně, zrovna tak jako když jsem Boba potkala „na výletě“ na Páchu, kde místní říkají „na psí procházce“a on na sebe sám upozornil tím, že mi přátelsky a zvědavě začal strkat čenich do kabely, pověšené přes rameno. To jsem spotřebovala hodně energie a hodně salámu z té kabely, aby se mi podařilo uprchlíka vrátit „za mříže“.

Ten salám ,a taky piškoty ostatně byly nedílnou součástí každé mé návštěvy. Po Bobovi, jak už bylo řečeno, přišli další, Fox, Bára, Hasan… ta jména jsem už zapomněla a stejně nejsou podstatná, protože to nejsou ta pravá, ale ta, která nalezenci dostali v útulku. Ovšem na procházku jsem byla schopna vzít maximálně dva psy, někdy současně, raději ale po sobě – a těm ostatním jsem pro útěchu rozdávala alespoň dobroty, které nadšeně spořádali. Rozhodně ne z hladu.

Všichni pracovníci útulku, které jsem poznala, se o psy starali vzorně čištěním kotců a krmením počínaje a tolik potřebným mazlením konče. Ale to víte, i člověk si rád dá nějakou tu dobrůtku navíc a u pejsků to platí dvojnásob. Nic se sice nesmí přehánět, ale to v útulku nehrozí. Na zdravou výživu a celkový stav tu dohlíží zvěrolékař a ten by určitě zasáhl, jenže tihle opuštění chovanci sem přicházejí často v tak zuboženém stavu, že jim obezita rozhodně nehrozí.

Vzhledem k tomu, že jich zde bývá kolem dvaceti, nemají často každý sám pro sebe ani svůj kotec. Musí ho sdílet s některým spoluobyvatelem a vzájemný vztah není vždy ideální. Proběhnout se mohou vždy jen chvíli a to pouze ti, kteří se spolu snesou. „Gaučoví“ rozhodně nejsou a pohodlné poležení pro ně útulek shání, jak se dá.

Samozřejmě jsem se taky zapojila, a tak jste mohli potkat starší paní, jak v podvečer za prvního stmívání vleče od popelnic vyhozené matrace a molitan do svého sklepa, aby je následujícího dne s pomocí autem vybavené kolegyně dopravila do útulku. Je mi jasné, že jsem v této době dávala všanc svou dobrou pověst nejen „vybíráním popelnic“, ale i tím, že jsem v pochybně vypadající uválené kombinéze chodila nakupovat již zmíněný kabanos, takže mí známí začali uvažovat o tom, že na tom asi finančně a i jinak nejsem moc dobře. Kdo mě potkal ve chvíli, kdy jsem se, sice už bez psa, ale od něj vyválená v blátě a od jeho kamarádů pošlapaná desítkami tlapek, vracela domů, určitě se zamyslel nad tím, kam to taková graduovaná osoba může dopracovat.

Vůbec mi to nevadilo a na návštěvy u svých čtyřnohých kamarádů jsem se moc těšila. Z práce jsem vždy odcházela s pozměněným pozdravem Salam alejkum. Ten můj zněl: Salám Alíkům. Bohužel pracovní doba útulku (od 10 do 16 hodin) začala kolidovat s mojí : prostě nestíhám dorazit nejpozději v půl třetí, aby se vyvolený hafan mohl alespoň hodinku proběhnout. Ale těším se. Těším se na důchod, do kterého nemám ostatně daleko. Pak si zase začnu se svými čtyřnohými kamarády pořádně užívat. A obracím se na všechny, kteří mají rádi psy a mají čas: zkuste „útulkové“ venčení. Pomůžete – a zároveň se potěšíte. Vždyť pes je opravdu nejvěrnější kamarád člověka a nemůže za to, že lidi jsou někdy daleko horší než psi.