Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Návraty Deníku: Vodáci Zdeněk Kolouch a Milan Leopold před deseti lety a dnes

Kutná Hora - Připomeňte si s Kutnohorským deníkem zajímavé události před deseti lety. Dnes si připomene dobrodružství vodáků Zdeňka Koloucha a Milana Leopolda, kteří před deseti lety sjížděli Volhu.

14.12.2013
SDÍLEJ:

Zdeněk Kolouch a Milan Leopold dnes.Foto: Deník

Zruč nad Sázavou – Neobvyklou dovolenou v současné době tráví dva kamarádi ze Zruče nad Sázavou, devětadvacetiletý Zdeněk Kolouch 
a o rok starší Milan Leopold. Jako členové expedice Volha 2003 se na nafukovací lodi rozhodli sjet největší evropskou řeku v celé její délce.

Na dlouhou cestu se vydali večer 17. července z pražského hlavního vlakového nádraží. „Po vyřizování věcí na poslední chvíli jsme týž den kolem devatenácté hodiny zasedli v hospůdce, kam jsme na rozlučku sezvali naše známé. Patnáct minut jsme tam ale seděli sami a začali propadat chmurným úvahám,"zavzpomínali dokumentátor zážitků Milan Leopold a ideový vůdce výpravy Zdeněk Kolouch. Lidí se však nakonec sešlo dost a dobrodruzi od nich převzali pevnou i tekutou výbavu na cestu. „Večer to byl úžasný, odjezd až skoro dojemný," uvedl Leopold.

Na vytouženou řeku se cestovatelé znechucení ruskou byrokracií dostali až 24. července. „Připomíná slovenský Hron jak šířkou, tak prudkostí toku. Jen břehy a větve zde nejsou tak pokryty odpadky a mikrotenovými sáčky. Břehy jsou mocně zarostlé, jen čekáme, kdy na nás vybafne medvěd. Ale ono té zvěře tady ani moc není, jen pár kachen 
a volavek. Zato komárů je večer až moc," naznačil Milan Leopold.

Toho na cestě postihla už 
i menší zdravotní komplikace. V jedné z vesnic na horním toku Volhy dostal alergickou reakci, zřejmě na slunečnicová semínka, která jedl plnými hrstmi. „Dostaly mě z toho až Zdenovy zázračné pilule," podotkl Leopold a doplnil: „Asi se budu muset od zdravé stravy vrátit k osvědčeným klobásám, špeku a jiným zdraví neprospěšným pochutinám."

Další nepříjemnou záležitostí, s kterou se musela zručská výprava vypořádat, byla bouřka a vítr. „Zdrhli jsme na břeh a schoulení k sobě jsme skrz plachtu sledovali blesky. Jestli někdo stojí o opravdu silný adrenalinový zážitek, nechť si vychutná pořádnou bouřku ve volné přírodě," shodli se Zdeněk Kolouch 
a Milan Leopold a doplnili: „Nepříjemný byl i vítr, jenž silně dul do našich neoholených tváří. A i na klidné vodě zvedal vlny skoro jak na moři. Alespoň teď víme, co můžeme očekávat na několika kilometrech širokých přehradách."

Z výpravy by se oba kamarádi měli vrátit někdy v září.

Článek vyšel v Kutnohorském deníku 7. srpna 2003

A dnes?…

Původně jsme chtěli sjet na lodi celou Evropu. Byl to ale nesmysl

Ve Zruči nad Sázavou jsme se sešli se Zdeňkem Kolouchem a Milanem Leopoldem, kteří před deseti lety sjeli řeku Volhu. V rozhovoru zavzpomínali na tuto netradiční dovolenou a připojili své vodácké zkušenosti i plány do příštích let.

Jaká byla vaše letošní dovolená? Byli jste tento rok vůbec na vodě?
Milan Leopold: Já jsem běhal s rodinou po Malé Fatře, ale letos jsem na vodě kromě krátké projíždky po Dyji nebyl. Většinou si na podzim s dětmi sjedeme alespoň kousek Sázavy nebo Vavřinecký potok. To je ale jen jednodenní akce, kdy se vypouští voda z rybníka. Zdeněk Kolouch: Já také nebyl. Každý rok jezdím alespoň na divokou vodu, ale letos je to teda bída. Byl jsem akorát v Turecku.

Sjíždíte v rámci České republiky ještě jiné toky, než jen řeku Sázavu?
Zdeněk Kolouch: Já jezdím pravidelně, každý rok něco jiného. Často na Ohři, Vltavu nebo Orlici.
Milan Leopold: Teď si ale vzpomínám, že jsem letos vlastně na vodě byl. Když jsme se loučili s kolegy v práci, tak jsme si udělali výlet do sklípku a k tomu byla Dyje.

A kterou z nich máte nejraději?
Zdeněk Kolouch: Já asi Orlici.
Milan Leopold: Já nejčastěji sjíždím Sázavu, tím jak je blízko. Ale asi se mi nejvíce líbil Hron, který jsem před mnoha lety jel na jaře. Bavil jsem se s lidmi, co tam byli v létě a prý bylo málo vody a celkově to bylo dost nezáživné. Ale já jsem tam byl na začátku května, tak to bylo skvělý. Jedna z nejlepších vod, jakou jsem kdy zažil.

Zdá se vám, že jsou české řeky v posledních letech přeplněné vodáky?
Zdeněk Kolouch: Jak které a jak kdy. V létě je to hrozné na Vltavě a na Lužnici.
Milan Leopold: Vltava se v létě prakticky nedá sjet. My jsme většinou jezdívali s partou začátkem května, často o prodlouženém víkendu. Kempy byly v tu dobu prázdné. Byli jsme tam sami a to nás bavilo nejvíc. Jednou jsem jel Vltavu v létě a to nebyl moc příjemný zážitek.

Dáváte přednost raftu nebo kánoi?
Zdeněk Kolouch: Raftu určitě ne. Dají se na něm sjet jezy na Ohři, ty jsou totiž jinak smrtelné, ale to je asi tak jediná výhoda.
Milan Leopold: Já jsem na raftu sjížděl Ostravici. Na kánoi by to asi také šlo, ale v tomto případě byl určitě lepší raft, protože peřeje tam jsou dost velké.

Vedete své děti k tomu, aby měly rády vodu a jezdily s vámi?
Zdeněk Kolouch: To jo, starší šestiletou bereme na vodu už dva nebo tři roky.
Milan Leopold: Mladší syn ještě nebyl, ale starší dcera už s námi také několikrát jela.

A nebojíte se, že by se jim mohlo něco stát?
Zdeněk Kolouch: S dětmi jezdíme třeba na Pálavě nebo na Riu (pozn. redakce typy lodí). Ty vydrží všechno, takže se o ně nebojím.

Jak vzpomínáte na rok 2003, kdy jste spolu sjeli ruskou řeku Volhu?
Zdeněk Kolouch: Já si vždy vzpomenu hlavně na balení. Den před odjezdem jsme měli rozlučku a já jsem začínal balit až několik desítek minut před odjezdem. Vlak nám jel několik minut po desáté hodině a já jsem ještě v půl desáté neměl sbaleno. V té době jsem pracoval na hlavním nádraží v Praze, tak jsem měl v kanceláři své věci, které jsem před odjezdem začal balit do báglu. Pak ke mně přiběhli všichni známí, vzali mi je a společně jsme je házeli do vlaku. Dobaloval jsem až v něm.

Archivní snímek Kutnohorského deníku z plavby před deseti lety.

Proč jste si vybrali zrovna Volhu?
ZK: To bylo jednoduché. Původně jsem totiž přišel s nápadem, že objedeme lodí celou Evropu. Milan to ale považoval za velký nesmysl, že by to bylo moc dlouhé. Tak jsme se omezili na Rusko a vymýšleli, jakou řeku bychom mohli sjet. Ale všechny dlouhé řeky, nad kterými jsme uvažovali, tečou z jihu na sever. My jsme měli volno spíše přes léto, takže bychom je zrovna sjížděli v hrozné zimě. A jediná, která teče ze severu na jih, tedy do tepla, je právě Volha. Chtěli jsme třeba sjet Jenisej, ta by byla určitě zajímavější, ale ta také teče z jihu na sever.
ML: Také by byl s jinou řekou problém v tom, že na severu už nic není. Volha končí alespoň nějakou civilizací, zatímco tyto další řeky mají konec někde na Sibiři, ústí do Severního moře. Bylo by těžké vymyslet, co pak dál.

Bylo ve vašich zavazadlech na skoro dva měsíce dlouhou cestu něco speciálního?
Milan Leopold: Ani ne, protože jsme táhli loď, tak jsme nemohli mít nějakou extra bagáž.
Zdeněk Kolouch: Já měl 30 kg vážící batoh a dalších 35 kg vážila loď, takže když jsme šli, nesli jsme na sobě 65 kilo. Měli jsme s sebou hlavně slušné potraviny. Do Ruska není moc dobrý tahat s sebou něco speciálního, protože o to přijde člověk dříve, než vystoupí z letadla.

Setkali jste se v Rusku s něčím, na co nikdy nezapomenete?
Zdeněk Kolouch: Asi se vším. Rusko je vždycky zkušenost. Podezírali mě, že fetuju.
Milan Leopold: V Rusku má totiž drtivá většina mužů vojenský sestřih, a když viděli Zdendu s dlouhými vlasy, tak to bylo vždycky pozdvižení. Velkým negativem byly úplatky, které je tam policie zvyklá od turistů brát. Několikrát se nás pokoušeli vydírat.
Zdeněk Kolouch: Tam je všechno jinak. Viděli jsme malé děti, které samy seděly v noci venku a snažily se ohřát o výlohy. Ve všech směrech odstrašující zkušenost.
Milan Leopold: Já bych řekl, že ve všech asi ne. Když jsme se snažili najít levné ubytování a ptali jsme se lidí, které jsme potkali, tak nás párkrát vzali k sobě. To bylo úplně skvělý, jak se o nás starali. Nebyly to jenom negativní zkušenosti.
Zdeněk Kolouch: To jo, to je pravda.

A jak jste si užili samotné sjíždění řeky?
Milan Leopold: Hlavně začátek byl moc pěkný.
Zdeněk Kolouch: Místy nějaké peřejky ale hlavně nádherná panenská příroda okolo. Nikde nic, jenom všude hrozně moc rybářů, protože chytání ryb je jedním z nejdůležitějších způsobů obživy.
Milan Leopold: Ale také národní hobby.
Zdeněk Kolouch: V určité dny jsme také viděli kolektivní mytí koberců. Vždycky se týden nic nedělo a pak naráz asi padesát lidí v jednom dni začalo umývat.
ML: Přijeli v autech, sundali z nich koberce a pucovali.

Čekali jste, že po vodácké stránce bude Volha zajímavější?
ML: Že by to sjíždění bylo zase kdovíjak zajímavé, to určitě ne. Asi jsme to čekali trochu lepší.
ZK: Udělali tam kaskády a proto je to hrozně pomalé. Je ale dobré, že Volha je široká, protože když jsme ji zrovna chtěli jednou přejet, vyjel proti nám parník. Tak tam jsme museli hodně rychle zabrat. Pádlovali jsme jak vzteklý.

Potkali jste ještě nějaké další vodáky?
ZK: Nahoře jo, to bylo na tom slabém toku. Tam jsme potkali jedinou vodáckou výpravu. Byl to učitel houslí, který tam vzal své žáky.
ML: U nich jsme pak byli ještě na návštěvě. A potkávali jsme také parníky, ale to bylo až na nižším toku.
ZK: Pak jsme vlastně potkali ještě jednu partičku mladých lidí, ale to bylo všechno.

Plánovali jste si každý den, kam až musíte dojet, kde budete nocovat?
ZK: To vůbec nešlo, prostě jsme vždycky někam dojeli.
ML: Měli jsme před sebou dva měsíce, tak nás to až zas tolik nenutilo plánovat, kde přesně musíme být.

A kolik kilometrů průměrně jste každý den ujeli?
ZK: To bylo jak kdy, podle podmínek, jestli ten den Volha zrovna tekla. Nebo také jak moc foukal vítr. Myslím, že každý den kolem těch třiceti kilometrů, někdy více, někdy méně. Někdy jsme prakticky celý den bez přestávky museli pádlovat.

Jaká byla úroveň vaší ruštiny, když jste do Ruska přijížděli?. Nenapadlo vás zkusit používat angličtinu?
ZK: Milan umí rusky rozhodně lépe než já, ale s jazykem to bylo v pohodě.
ML: To byla vlastně má čtvrtá dovolená v Rusku, takže už jsem rusky uměl dobře. Bez znalosti ruštiny by to vůbec nešlo. Párkrát se nám stalo, že když lidi poznali, že jsme cizinci, začali na nás zkoušet angličtinu. Ale to byl marný boj, protože naše ruština byla řádově lepší než jejich angličtina. Jak už jsme tam byli pár týdnů, tak už jsme se do toho jazyku dostávali více a více.

Jak jste to vůbec měli s jídlem? Měli jste s sebou pořádné zásoby?
ZK: Základ jsme s sebou měli, ale museli jsme něco samozřejmě dokupovat. Když jsme se třeba ptali rybářů, kde si můžeme něco koupit, vždycky nám řekli, že je kousek nějaký kiosek. Kousek byl podle nich asi hodinu pádlování k dalším, kteří nám zase řekli, že už tam budeme. Nakonec to bylo dohromady asi 15 kilometrů. Když jsme nakonec nějaký kiosek našli, tak v něm byly jen tři krabičky cigaret a to byly všechny potraviny.
ML: Na začátku Volhy také nebylo tolik vesnic, nebo nebyly přímo u řeky, takže jsme často museli jít tři nebo čtyři kilometry k nejbližší vesnici pro jídlo.
ZK: Jednou jsme se také ptali dětí, kde je nějaký krám. Řekli, že mě k němu dovedou a Milan čekal u řeky s našimi věcmi. Nakonec jsem ušel asi sedm kilometrů, ve vesnici se začala otvírat všechna okna a místní na mě koukali jako na mimozemšťana. Do vesnice jsem přišel s pěti dětmi, za chvíli jich u mě bylo asi patnáct. Tak jsem nakoupil zásoby a všem dětem nanuka. Zpět jsem zase těch sedm kilometrů táhl asi patnáctikilový nákup.

Stalo se vám někdy, že se vám nepodařilo sehnat jídlo a museli jste si vystačit jen s minimem?
ZK: To se také stávalo, ale vždycky jsme s sebou měli alespoň něco. Posloužily nám hlavně semínka, ze kterých se ale nakonec Milan osypal.
ML: Zjistil jsem, že mám na slunečnicová semínka alergii. Naštěstí měl Zdenda prášky, protože ji sám má, takže mě tím zachránil. Ležel jsem tam bezmocný a úplně opuchlý.

S sebou jste asi museli mít dezinfekci, různé léky, obinadla?
ZK: To všechno jsme samozřejmě měli. Hlavně jsme potřebovali repelenty proti komárům. Nakonec nám ale připadalo, že naše výrobky pro ně byly spíše jako afrodiziaka. Bylo jich tam opravdu hodně. Jednou jsme zkoušeli jet po Volze i v noci. Mysleli jsme si, že by komáři mohli spát. Nakonec se ukázalo, že ve dne alespoň nelítali doprostřed řeky, drželi se při krajích. V noci se už ale pouštěli všude, takže jsme si nepomohli. Navíc jsme slyšeli, jak se k nám velkou rychlostí řítí člun, ale vůbec jsme ho nemohli v té tmě najít. Měli jsme čelovky a pořád čekali, ze kterého konce vyjede. Nakonec nás spatřili, posvítili na nás reflektorem a vyhli se nám.
ML: Ještě jsme chtěli šetřit baterky, tak jsme docela dlouho jeli i bez světla. Jenom tak abychom viděli vodu. Pak se nám ale stalo, že byl přes řeku natažený nějaký drát a to nebylo moc dobréý.

Jak těžké bylo sehnat na takovou cestu sponzory?
ZK: Určitě to nebylo jednoduché. Naštěstí jsme ale sehnali sponzora na loď, ta byla nejdůležitější. Pak jsme dostali také vesty a neoprenové boty.
ML: Nakonec jsme měli i víza do Ruska se slevou. Nejeli jsme tam totiž jen na několik dní, už to nebyla klasická turistická cesta, tak byla sama o sobě docela drahá.
ZK: Zadarmo jsme dostali i nějaké léky od místního doktora.
ML: Tím jak jsme ale víceméně pořád spali ve stanu, tak jsme neutratili skoro žádné peníze za ubytování.

Přivezli jste si domů nějaké suvenýry?
ZK: Našli jsme tam kosti z velblouda, budou asi hodně staré. Mám je dodnes schované.
ML: Pak jsme tam ještě dostali historické mince. V jedné oblasti - bývalého hlavního města Zlaté hordy - byli hledači, černí archeologové, a od jednoho jsme každý dostal jednu minci. Tu máme takéy dodnes schovanou. Kdyby byly jen trochu cenné, asi by nám je nedal. Možná že by dnes měly nějakou cenucenu, ale pro nás to má především vzpomínkovou hodnotu.

V článku z roku 2003 jsme se mohli dočíst, že se tento výlet nelíbil především vašim rodinám. Jak to nakonec snášely?
ML: My jsme rok předtím byli na Kamčatce, tohle už bylo v podstatě blíže a nebyli tam ani žádní medvědi.
ZK: To je pravda, tohle bylo asi bezpečnější. I když na na konci jsme měli konflikt s patičkou Kavkazců. Horší bylo, že Milan pak ráno zjistil, že nemá pas.

A jak jste to řešili?
ZK: Přes policii a velvyslanectví.
ML: Tam si bez pasu nejde koupit ani jízdenku na vlak. Na nádraží jsem to pak nějak ukecal, protože mi ji nakonec vystavili. Na ambasádě mi dali náhradní pas. Musel jsem také získat výjezdní vízum, a protože jsme jeli vlakem, tak i tranzitní běloruské vízum. Byla kolem toho spousta papírování.
ZK: V každém regionu v Rusku, kam přijdete, by vám policie měla dát razítko, že tam máte právo být.
ML: Je to vlastně taková registrace, podobné je to i u nás. V Rusku to má ale ještě trochu jinou dimenzi.
ZK: Všude by se za to povolení mělo platit. Kupříkladu kdybych já chtěl jet u nás do Slezska, musel bych zaplatit za průjezd Moravou i za to, že ve Slezsku můžu být.
ML: Pamatuju si, že lidé co nejsou z Moskvy a chtějí tam jet, musí mít povolení k pobytu. A když někdo přijede do Moskvy na výlet, tak musí mít s sebou i zpáteční jízdenku a třeba i potvrzení z hotelu. Jednou se mi tam stalo, že jsem si povídal s ruskou kamarádkou a přišla nás zkontrolovat policie. U mě bylo všechno v pořádku, tak jsem si myslel, že tím kontrola končí. Pak se ale zeptali jí, jestli jim ukáže doklady. Neměla potvrzení, že může být v Moskvě. Řekli mi, že jestli za ní nezaplatím, že ji odvedou. Tak jsem platil.

Také jste se zmínili, že jste ještě před sjížděním Volhy spolu byli na Kamčatce. Vzpomínáte na ni pozitivně?
ML: Tam byla nádherná divočina. Úplně jiný zážitek, než na Volze.
ZK: Určitě ano, tam to bylo extrémní ve všech směrech. Ať už kvůli zvířatům, celkově podmínkám nebo věčnému dešti. Z celého měsíce tam asi jenom 3 dny nepršelo, ale jinak to bylo na Kamčatce úplně skvělé. Pro všechny, kdo tam kdy byli, to musel být silný zážitek. Jel bych hned znovu.

A na Volhu byste také jeli znovu?
ZK: Na Volhu bych asi znovu jel, ale jenom třeba lépe poznat tamní kulturu, jel bych za lidmi. Znovu na lodi už asi ne, protože to byla hrozná makačka.
ML: My jsme začínali na jezeře a pak jsme teprve jeli řeku Volhu. Jezero Volha má ale několik přítoků, tak mě by se líbilo jet některý z nich.
ZK: To by možná bylo hezké, ale myslím, že jsou dost krátké. Mají třeba jen 11 kilometrů.
ML: Tak bych jich jel víc ;-).
ZK: Tam kolikrát foukal tak silný protivítr, že jsme pádlovali, ale přitom stáli na místě.
ML: Několikrát jsme táhli loď po proudu, abychom se vůbec někam dostali.

Znáte nějaké další vodáky, kteří absolvovali něco podobného?
ZK: Určitě je takových lidí hodně. Mám pár kamarádů z Vavřineckého potoka, to je už docela divoká voda. Vím o nich, že jezdí sjíždět řeky do Rumunska nebo do oblasti bývalé Jugoslávie.

Když jste se po skoro dvou měsících vrátili domů, záviděli vám kamarádi toto dobrodružství? Původně vás totiž mělo jet víc.
ZK: Spíš nám záviděli před odjezdem, protože by určitě také jeli, kdyby mohli a měli stejné možnosti. Původně jsme měli jet čtyři, ale nakonec jsme zůstali dva.
ML: Byla to cesta dlouhá několik týdnů, což jistě také hrálo svou roli. Kdyby to byla kratší třídenní dovolená, tak by chtělo jet určitě více lidí. Já jsem si v práci musel vyřídit asi tříměsíční neplacené volno. Každý určitě neměl takovou možnost, nebo se jim do toho prostě nechtělo.

Z takové exotické destinace jste museli přijet s velkým množstvím fotografií. Proběhla potom alespoň ve Zruči nějaká výstava?
ML: Promítání bylo, ale spíše jenom pro nejbližší okruh našich známých. Výstava přímo ne, i když se o tom mluvilo. Nakonec to nějak vyšumělo.
ZK: Já jsem vlastně dělal tiskovou konferenci v Českém Krumlově, asi pro čtyřicet lidí. Jezdil jsem s jejími pořadateli pravidelně do Alp, a když jsem se z té vody vrátil, pozvali mě, abych jim o tom přednášel. Bylo to pro všechny, kdo s námi do těch Alp jezdili.

Jak se na toto dobrodružství dívá vaše rodina teď? Máte čas si na to s nimi ještě zavzpomínat?
ML: Moje maminka je třeba ráda, že jsem se usadil.
ZK: Já bych plánoval další cesty klidně hned, ale teď spíš čekáme na to, až budou naše děti větší.

A vy jste Milane jel ještě na půl roku na Nový Zéland. Proč jste si s sebou nikoho nevzal?
ML: Chtěl jsem zlepšit angličtinu a říkal jsem si, že když pojedu s nějakým kamarádem, budeme často mluvit česky. Takhle mě to alespoň donutilo mluvit jiným jazykem.

A povídal jste se tam k nějaké řece?
ML: Tam jsem se k vodě vůbec nedostal. Jel jsem tam hlavně kvůli jazyku, cestování a práci. Spíše jsem chodil po kopcích a po horách.

Máte v hlavě další plány na místo, kam byste se chtěli vydat?
ZK: Zatím nic, co by bylo na delší dobu. Nejdřív se musíme roztrénovat. Já mám v plánu akorát Mont Blanc, který jsem loni nevylezl, protože bylo špatné počasí. Příští rok tedy znovu Mont Blanc a Beskydskou sedmičku pod dvacet hodin. Ale chtěl bych asi do Grónska. Určitě ne sám, zkusím zviklat ještě Milana.
ML: Když už, tak já bych se chtěl podívat na Island.
ZK: Tak to je hodně podobné. Na Island bych se asi nechal přemluvit. Se svými dcerami bych chtěl zkusit Skandinávii. O ní vím, že je bezpečná, mám to tam procestované. Ta nejstarší by se mnou klidně jela, často jí tahám na hory.

Co byste řekli na to, kdyby se vaše děti za pár let chtěly vydat na podobnou cestu?
ZK: Mohly by, ale jedině se mnou. A kdyby chtěly jet samy, tak bych jel za nimi inkognito.
ML: Moje maminka mi vždycky říkala, že moje děti mi to jednou vrátí. Takže se na to pomalu začínám chystat. Když vidím malou, jak leze po stromech stejně, jako jsem kdysi lezl já, tak už se začínám bát.
ZK: Trochu jiná situace ale nastává, když se jedná o holky.
ML: To je pravda. Holka by s sebou musela mít nějakého rozumného parťáka.

Autor: Redakce

14.12.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.
AUTOMIX.CZ
3

Absurdní šikana? Český řidič platil pokutu za překročení rychlosti o 1 km/h

Ilustrační foto.

Lidé dnes začnou volit své zástupce do poslanecké sněmovny

KRÁTCE: Fanoušci skupiny Derby si přijdou o víkendu na své

Kutnohorsko - Přečtěte si krátké zprávy z regionu.

Národní středisko pro eTwinning udělilo Základní škole T.G. Masaryka certifikát

Kutná Hora – Základní škola T. G. Masaryka Kutná Hora s radostí oznamuje, že získala certifikát kvality za eTwinningový projekt – Spring in my country.

AKTUALIZOVÁNO

Rozhádaná středočeská koalice se dohodla, že bude jednat dál

Střední Čechy – Jednání za zavřenými dveřmi bylo delší, než se původně očekávalo – a jeho výsledkem se nestalo rázné bouchnutí do stolu, čemuž mohla nasvědčovat silná slova zaznívající na sklonku minulého týdne i ještě tento čtvrtek. Tak se vyvinula páteční schůzka představitelů krizí zachvácené koalice vládnoucí Středočeskému kraji – zástupců ANO, STAN, ODS a Nezávislých Středočechů. Účastníci se shodli, že se u jednacího stolu setkají opět za týden – příští pátek.

Běh je v Kutné Hoře populární. Podílí se i Dačického 12

Kutná Hora – Pokud si vezmete tenisky a jdete se proběhnout kolem Kutné Hory fantastickou přírodou, jistě potkáte pár běžců. Ani tohle město totiž neminul běžecký boom. Kutnohoráci nejčastěji měří své síly na populární Dačického 12.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení