„I přesto, že ještě úplně nenastala doba zrození nového života, je potřeba mít některé věci již nyní na paměti, aby nedocházelo ke zbytečným zásahům, respektive vynášením mláďat z přírody. Ne vždy je totiž pomoc člověka na místě,“ konstatoval ochránce přírody Pavel Moulis a pokračoval: „Řada druhů nechává svá mláďata relativně bez dozoru, aby se k nim posléze vrátila a nakrmila je. A tak se často stává, že lidé najdou vypadlé ptačí mládě z hnízda či savčí mládě v trávě. Hlazení, sbírání a nošení domů těchto mláďat je však obrovskou chybou. V případě ptáčete je ještě jakási naděje vrátit mládě zpět rodičům či jej podložit do hnízda adoptivním pěstounům, ale v případě savčích mláďat, jako jsou kuňata, liščata, zajíčci, veverky, srnčata, je návrat do přírody téměř nemožný a z mláděte se stává doživotní chovanec potřebující lidskou péči.“ Podle jeho slov nevhodně odebraných mláďat z přírody neubývá, a to i přesto, že je v médiích této problematice věnována větší pozornost.

„Občas je odebrání mláděte z přírody skutečně poslední možností jak jej udržet při životě. Zvláště v těch případech, kdy se mládě zamotá do zbytků provazu, drátů či jiných nevhodných materiálů v přírodě. Pak je záchrana na místě, stejně tak jako v případě viditelných zranění na mláděti. Pokud však někde spokojeně leží nebo sedí, není důvod jej z přírody brát. Je lepší z povzdálí sledovat, co se bude dít, případně informovat myslivce či ochránce přírody, kteří mají dostatek zkušeností rozhodnout, zda–li pomoci. Uvědomme si však také skutečnost, že obecně osmdesát procent mláďat všech druhů se nedožije druhého roku života. I když se nám to může zdát jakkoli kruté, v přírodě mají místo skutečně jen ti nejsilnější a člověk by do tohoto systému neměl příliš zasahovat, neboť může udělat víc škody než užitku,“ uzavřel Moulis.