Co vás vedlo ke zrušení facebookového profilu? Přece jen mohou být v dnešní době sociální sítě i pozitivním místem, kde lze spoustu lidí oslovit, potěšit.
Ačkoliv je mi teprve třicet let, tak cítím, že těsně za mými zády začíná nová generační etapa. Lidé, co jsou o dva, tři roky mladší, jsou dobově úplně jinak ovlivnění. Já se ale vnímám jako člověk takzvaně staré doby. Komunikační technologie tak nejsou něco, co bych právě hltal. Tím hlavní důvodem, proč jsem si Facebook zrušil, bylo ministerstvo pravdy. Tak jsem si osobně nazval situaci, ve které se nacházíme. I lidé jinak blízcí se tady začali dohadovat, někdy si i nepěkně nadávat, každý měl svoji pravdu. Se zlem se má zápasit, ale člověk musí vědět co je v jeho silách, když na to nestačí, není znakem slabošství utéct, načerpat sil a pak se k boji vrátit, jinak vás zlo semele a je běda. A také vše dobré tu bylo jaksi naředěné. Ty lidi v prostoru sociálních sítí jsem ale neopustil, stále na ně myslím a modlím se za ně. Pozitivum zůstalo, post na Facebooku bylo jen zviditelnění.

Rok tady žijeme s covidem a pandemií. Co to podle vás vlastně prožíváme?
Často si kolem sebe vytváříme různá očekávání a bubliny, které nás odvádějí od podstaty života, od toho, čím život opravdu je. Tahle doba nám ale nastavila zrcadlo, abychom měli možnost poznat se v tom pravém světle. Jde o to mít odvahu se do toho zrcadla podívat a chtít tu skutečnost vidět. Mnohé věci, které jsme si kolem sebe vytvořili, jsou vlastně chimérou. Najednou vidíme vztahy a jejich vzácnost, když se nám zpřetrhaly mnohé komunikační uzly. Nemůžeme za našimi seniory, nemůžeme společně slavit, na koncerty. Věřím a doufám, že se z toho neoklepeme a nepůjdeme dál bez poučení. Že si uvědomíme, že čas, který prožíváme s tím druhým, je velkou vzácností a nebudeme ho trávit tak, že sedíme vedle sebe a koukáme do mobilů a ignorujeme jeden druhého. Že si budeme vážit toho, že sedíme vedle sebe a koukáme na sebe v plnosti tváře. Dostali jsme možnost zahlédnout, co je podstatou života. A tou jsou vztahy.

Co je podstatou Velikonoc? I pro člověka, kterého lze označit jako nevěřícího?
Podstatou Velikonoc je nová šance. Ne vždycky se nám všechno povede, ne vždy uděláme všechno správně. Prožíváme v životě různé vztahy, které jsou někdy hodně rozbité. Přesto toužíme u toho člověka v těch konkrétních vztazích dostat novou šanci. Začít od znova, s čistým štítem. My křesťané věříme, že Bůh nám dává novou šanci prostřednictvím Ježíše Krista. Protože nás miluje a chce dobro a štěstí člověka. To je, myslím, skvělá zpráva. Každý rok si v rámci Velikonoc tuhle novou šanci, kterou člověk dostává, připomínáme.

Jde to podle vás i mezi lidmi? Spravit to, co je hodně rozbité nebo dokonce vypadá neopravitelně?
Určitě ano. Asi to nepůjde v tak absolutní rovině jako ve vztahu Bůh – člověk, protože jsme živý organismus, který se hojí, nejsme stroje. A když se něco hojí, například když se řízneš, tak ještě dlouho zůstává jizva. Někdy se i ta rána znovu a znovu ozývá. Křesťanským pohledem tedy, jestliže já jsem zakusil, že jsem dostal novou šanci, pak by mi to mohlo dát novou sílu zachovat se tak i k těm druhým. Podělit se o to a přenést to do mezilidských vztahů.

Co dobrého, dá-li se to tak říct, nám podle vás pandemie přinesla?
Ukázala nám, kolik dobrého je člověk ještě schopen ze sebe vydat a kolik toho zvládne vydržet. Lidé by se neměli přestat rozhlížet kolem sebe, neměli by se bát hledat naději.

Pokud byste měl na závěr připojit ještě nějaké povzbuzení pro všechny…
Pak bych vám přál zažít to, co zažívám já, že je zde Ten, kterému na mě záleží, přeje mi, abych byl šťastný. A to je pro mě síla, díky které zvládám právě probíhající události.