Rozhodla jste se zjistit, jak se daří mladým lidem na Kutnohorsku a Čáslavsku, kteří mají psychické obtíže, ve škole. Jak se ta myšlenka zrodila?
Sama mám psychické problémy, mám diagnostikovanou úzkostně depresivní poruchu. Když mám horší etapu, mívám pocit, že už nic nemá cenu, ztrácím kompletně motivaci. V roce 2020 jsem měla období, kdy jsem nebyla ani schopná vstát z postele. Navštívily jsme s mamkou odborníka a začali jsme s medikací. Než léky zaberou, trvá to ale obvykle až tři měsíce. Současně jsme hledaly léky, které mi sednou, což také trvalo. A přitom jsem se snažila zvládnout školu. Tušila jsem, že takové problémy neřeším jen já, a přemýšlela jsem, jak si toto tušení potvrdit a zároveň dát ostatním vědět, že v tom nejsou sami. Sestavila jsem dotazník, kde jsem se mimo jiné ptala, jakými psychickými obtížemi trpí.

| Video: Youtube

Co konkrétně jste dotazníkem zkoumala?
Zaměřovala jsem se na to, jak se moji vrstevníci v post covidovém období cítí a s jakým pochopením se v případě psychických obtíží setkávají ve škole. Protože ta doba, kdy byli lidi dlouhou dobu zavření ve strachu doma, psychiku mnoha lidem zhoršila. A teď je zas naše zdraví ovlivněno válkou na Ukrajině.

Jak jste dotazník dostala mezi lidi?
Šířila jsem ho po sociálních sítích a žádala jsem své známé, aby ho posílali dál. Byli to hlavně moji vrstevníci z Kutnohorska a Čáslavska. Získala jsem odpovědi od více než sta lidí.

Co jste se dozvěděla?
Když to shrnu, tak že hodně lidí trpí psychickými problémy a strachem ze školy a mají pocit, že se o to nikdo moc nezajímá. Lidé se otevřeli a někteří sdíleli své příběhy, vnitřní strachy, fobie, úzkosti ze školy a z lidí. Popisovali svá těžká období. Nejvíc jim vadil nezájem a neshovívavost. Že trpí stresem ze školy, protože toho je na ně příliš moc, zaškrtlo více než 50 procent lidí. 8 lidí ze 105 uvedlo, že mají diagnostikovanou psychickou poruchu. 70 procent uvedlo, že trpí „asi úzkostmi, nevím, co přesně to je, ale není mi ze školy dobře“. A to je to, co si myslím: že řada studentů psychické problémy má, ale neví, jak s nimi pracovat a ostatní je podceňují. A proto se studenti bojí o tom mluvit.

S kým jste o tom mluvila vy?
Já mám doma hodně otevřenou komunikaci s mamkou, rozumí mi. Pomohla mi a podporovala mne. Oba moji rodiče měli skutečnou snahu se o tom něco dozvědět, přečetli si něco, mluvili s mými lékaři, terapeuty. Mám také dobré kamarádky, spolužačky. A pak mi docela pomáhala i školní psycholožka. Například mi zařídila samostatnou místnost, kam jsem se mohla uchýlit, když mi nebylo dobře. Každý ale takové štěstí nemá.

Hlubší problém

Co by mladým lidem, kteří psychickými problémy trpí, podle vás pomohlo?
Znormalizovat to téma, zařadit ho do každodenního života, diskusí. Tyto problémy nejsou tak neobvyklé, jak si veřejnost myslí. Já to přirovnávám ke stejným zdravotním potížím, jako jsou ty fyzické. Pomoci mohou rodiče a jejich informovanost.

Máte pocit, že je k dispozici dostatek informací o psychickém zdraví?
Na internetu ty informace jsou, ale myslím, že to prostě zejména starší učitele nenapadne zjišťovat. Těmito problémy dnes trpí řada lidí, přesto si někteří učitelé v mém případě mysleli, že mám deprese třeba z toho, že jsem se rozešla s klukem, nebo že mi nesedla barva rtěnky… A já přitom zcela vážně pomýšlela na sebevraždu. Říkali mi, že nejsem vlastně nemocná, když nemusím ležet v nemocnici. Měla jsem strašné výčitky, že do té školy nechodím, že ji nedodělám, že nezvládnu zkoušky atd. Tatínek mi nabízel, že bych mohla na rok školu přerušit a dát se dohromady. To jsem odmítla, nechtěla jsem být rok mimo školu, která mi dává určitý životní režim.

Co by vám tehdy (a i teď) ze strany učitelů pomohlo?
Lepší přístup, shovívavost. Učitel ví, jak reagovat, když máte zlomenou ruku, nebo jinou nemoc, ale neberou vážně psychickou poruchu. Měli by se o to více zajímat, měli by vědět, jak se k tomu postavit. V této době je to častý jev. Mně říkali, že neví, co to je, neví, co mi je, neví si rady, jak s tím zacházet. A když jsem chyběla tři dny po sobě a pak přišla s vypětím všech sil do školy a chtěla zvládnou ten den, byli na mně mnohdy nepříjemní.

Nakonec vám pomohla terapie. Jak?
Mě nejvíc trápily panické ataky, bála jsem se kvůli nim chodit do školy. Příčinou všeho byl můj strach z emocí a terapeut mi pomohl tyto situace zvládat a přestat z nich mít ten strach. Ne každý zároveň ví, že na doporučení lékaře je terapie zdarma.

Chtěla bys něco dodat?
Nesnažím se na někoho útočit. Nejsem proti své bývalé škole (nyní již studuji na vysoké škole). Ale je to věc, která se týká nás všech.