Kliknutím zvětšíteO pomoci Ukrajině a také o on-line aukci, kterou sestry v současnosti připravují, si s Judith Krulišovou povídala Lucie Römer.
Jak vaše pomoc Ukrajině začala?
Válka vypukla ve čtvrtek a my jsme se sestrou v úterý večer vyrazily do Užhorodu. Vystudovala jsem rusistiku a v roce 2019 jsem tam otevírala pobočku Českého centra Kyjev, měla jsem tam řadu kontaktů. Na hranici začínalo jezdit hodně lidí, ale ve skupinách na Facebooku, kde se transport organizoval, se pořád ptali, jak to vypadá na té druhé straně, kolik lidí tam čeká, kdy přejdou, zda už mají řidiči vyrazit? Informace o situaci na druhé straně chyběly, tak jsme si řekly, že my budeme ta spojka.
Jak se vaše činnost tam vyvíjela?
Hned první den se o nás dozvěděli lidi z cirkusu La Putyka, kteří pomáhali skupině mladých artistů. Byl mezi nimi i patnáctiletý kluk, který měl všechny papíry, ale byl bez doprovodu, tak nás poprosili, jestli bychom přes hranici převedly a nějak to s celníky uhádaly. To byl první člověk, kterého jsme na hranici doprovázely. Pak se začali ozývat různí lidé, někdo potřeboval nasměrovat, na který přechod má jet, jiný sehnat nějaké papíry či další věci, překládat. Přes známé jsme dostali jeden pokoj na studentských kolejích v Užhorodě, kde bydlelo a stále bydlí mnoho uprchlíků, a vzniklo tam něco jako naše kancelář.
Co jste v ní dělaly?
Propojovaly jsme lidi z Ukrajiny s těmi v Česku, kteří nabízeli ubytování. Roznášely jsme plakáty o evakuačním vlaku, který dokázal pojmout 600 lidí, ale v Užhorodě o něm v této fázi skoro nikdo nevěděl. Na těch kolejích to vypadalo docela špatně, nebyl tam toaletní papír, mýdlo, chybělo jídlo, tak jsme začaly tyto věci kupovat. Informaci o stavu na kolejích jsme sdílely na sociálních sítích a naši kamarádi nám začali posílat peníze. Pak se nám ozvali lidi z Litoměřic, kteří spolupracovali s nadačním fondem stavebnin BigMat a s potravinovou bankou a nabídli nám, že dovezou šest dodávek humanitární pomoci. Pomohla jsem zařídit papíry na celnici a ve spolupráci jsme pak pokračovali, jezdili asi půl roku téměř každý týden. My jsme to pak třídili a posílali dál, armádě, centrálnímu skladu, pro uprchlíky na nádraží či na hranici.
Jak dlouho jste na Ukrajině zůstaly?
Asi dvacet dní. Pak kancelář převzal náš dlouholetý známý a tamní pravá ruka Dimitrij, pomáhá nám tam velmi dodneška. V červnu jsme se tam vrátily, tehdy se podařilo sehnat peníze na nákup postelí a matrací na ty koleje a zároveň jsme tam vezly dvě dodávky lůžkovin, trvanlivých potravin a dalších věcí, které nám pomohlo sehnat Křesťanské společenství Kutná Hora, místní Charita, dobrovolníci z organizace Pomoc Ukrajině ČR-Ubľa, ale i naše rodina, kamarádi a známí. Hodně nám tehdy pomohlo i město Kutná Hora, které uspořádalo sbírku pro nemohoucí lidi, kteří na kolejích bydleli, a dalo dohromady například pleny nebo invalidní vozíky.
Jak se potřeby lidí na Ukrajině v průběhu toho roku měnily?
Nejdřív to bylo hlavně jídlo a hygiena. Postupně se to víc a víc začalo překlápět do vojenské pomoci. Část karimatek, spacáků a konzerv jsme armádě posílali vždy, od května jsme tam ale začaly posílat i vysílačky a když začalo mrznout, sháněly jsme termoprádlo.
Pracujete jako učitelka českého, anglického a ruského jazyka, pomoc organizujete ve volném čase. Jak časově náročné to je?
Každá ta větší akce zabrala od prvotního impulsu do předání pomoci tak dva měsíce. Například na termoprádlo jsme nejdřív začaly shánět slevu. Kamarádka pracuje ve firmě, co ho vyrábí, a nabídla nám rabat 20 %. Začaly jsme tedy vybírat peníze po rodině a přátelích. O plánu se pak kamarádka zmínila i majiteli firmy a on nám slevil o 50 %. Díky tomu jsme mohly nakoupit ještě i pohory, celkem šlo o zásilku za asi 60 tisíc korun. Pak jsme řešily různá potvrzení od příjemců toho zboží a také jak to tam co nejlevněji a nejrychleji dopravit. Ukrajinská ambasáda mě nasměrovala na řidiče autobusů, kteří do Užhorodu jezdí. Od nich to přebral Dimitrij, vše roztřídil a poslal po Ukrajině dál.
Co je tam potřeba teď?
Když mluvím o Užhorodě, tak tam jsou uprchlíci už většinou zajištění, fungují tam velké organizace a vnitřně vysídlení uprchlíci také dostávají drobnou finanční pomoc od státu. Potřebná je podle mě teď hlavně armáda. Já říkám armáda, ale on je to v našem případě vždycky nějaký konkrétní voják, který je synem, manželem, bratrem nebo přítelem někoho, koho známe. Teď se soustředíme hlavně na vysílačky, plíny pro zraněné vojáky, a především na drony. Podařilo se nám už vybrat peníze na dva drony, vysílače a modul. Bohužel ale jde v boji o značně spotřební zboží, takže teď vybíráme na další.
Zmiňované drony jste osobně vezla přes hranici, vlakem, v batohu. Nebála jste se takto jet s věcmi za sto tisíc?
Trochu nervózní jsem byla, ale já úplně nevypadám jako že bych měla nějaké drahé věci v batohu. Klaplo to.
Se sestrou jste za ten rok shromáždily desítky dodávek humanitární pomoci a finanční pomoc v hodnotě přes 260 tisíc. Jak ty peníze sháníte?
Nejvíce nás stále podporuje rodina a blízcí přátelé. Pomoc organizujeme už rok a vše se snažíme fotit a dávat na sociální sítě, takže i ostatní lidi už ví, že si to prostě nenecháváme. Než jsem na Ukrajinu odjela, napsala jsem svým studentům, kam jedu. A v ten moment mi řada z nich, včetně studentů z Ruska, přispěla nemalými částkami. Kdo mi chce na účet něco poslat, tomu dám svoje číslo účtu. Paralelně vedeme různé sbírky na darujme.cz, momentálně je otevřená tato a také jedna spojená s projektem Stojíme za Ukrajinou nadačního fondu Big Mat. Neexistuje žádný spodní limit té pomoci, stačí i dvacka. Každá koruna pomůže.
5. března 2023 spustíte i online aukci uměleckých předmětů. Co je jejím cílem?
Je mi trochu nepříjemné pořád si říkat o peníze, navíc rozumím, že zdroje jsou taky nějak omezené. Tak jsme si se sestrou řekly, že bychom mohly zkusit aukci. Jasně, lidi dají peníze, ale také za to něco dostanou. Když jsem byla v Užhorodě v červnu, seznámila jsem se tam úplně náhodou u řeky s jedním místním umělcem, Marselem Onisko, který dělá protiválečné plakáty. Několik jsem si jich od něj koupila a už tehdy jsem se s ním domluvila, že jeden z nich vydražíme. Cílem je také propojit uměleckou a dobrovolnickou komunitu.
Jaké předměty jsou v aukci k mání?
Sestra je fotografka, vystavovala různě po světě a sama do aukce také věnovala svou fotografii. Přidala se i řada jejích kamarádů a spolužáků z umělecké školy, nechybí tak například grafika Marie Adamové, ilustrace Lucie Muchovičové nebo foto kniha Ivety Kulhavé. V nabídce bude i několik autorských knih, CD, naušnic či keramických děl. Mezi autory jsou například spisovatelka Markéta Pilátová, hudebice Ewa More, ale i umělci z Kutné Hory a okolí, kde teď bydlím – například Klára Kolmanová, Karin Brůžková, Vlasta Tichá, Simon Römer, Tereza Divišová či Vilémova kapela. Sbíraly jsme je do 24. 2., do výročí invaze. A od 5. 3.budou vystaveny na mém facebookovém profilu, kde bude veřejná fotogalerie s těmi díly, s rozměry a vyvolávací cenou. Ta galerie bude veřejná, takže ji uvidí i ti, koho nemám na Facebooku v přátelích. Aukce poběží do 26.března.
Jaký je to pocit, když se za tím rokem pomoci ohlédnete?
Samozřejmě především radostný. Ale musím přiznat, že to má i odvrácenou stranu. Ty týdny v Užhorodě byly psychicky poměrně náročné, ze všech stran se hrnuly prosby o pomoc a člověk je nemohl všechny vyslyšet. Komu dám přednost, a komu ne? Co kdybych pomohla ještě tomuhle člověku, nebo tomuto… nemá to prakticky strop. Do toho neustálý kontakt s lidmi v obrovském stresu - rozdělené rodiny, vyčerpaní lidé, kteří strávili celé dny v přeplněných evakuačních vlacích, smutné děti vytržené ze známého prostředí. Nebo když se na vás z invalidního křesla kouká babička, která měla dvacet minut na to se sbalit, když její město začali bombardovat Rusové, a ona vám ukazuje, že jediné, co si stihla s sebou vzít, je plátěná taška a v ní ohmataný ručník, malý chleba a hřeben, puká vám srdce. Mívám kvůli tomu doteď často špatné sny. Ale když můžu, pomoci prostě musím.
Ptala se: Lucie Römer
17
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
