„My jsme s ním byli velice spokojeni. Ať mu je země lehká a odpočívá v pokoji,“ litoval nečekaného úmrtí známého pediatra například Václav Dubský, který se svými dětmi docházel do ordinace Petra Havlovice.

„Nikdy nezapomenu jeho něžný hlas, když jsem u něj byla jako malá,“ přidala svou milou vzpomínku dřívější pacientka Monika Včeláková.

„Nejlepší doktor, jakého jsem znala. Vždy pomohl, poradil, byl naprostá jednička ve svém oboru,“ zdůraznila Markéta Dudková.

Petr Havlovic, primář dětského a novorozeneckého oddělení v Městské nemocnici v Čáslavi a také soukromý lékař pro děti a dorost v Kutné Hoře, zemřel náhle v pondělí 15. dubna ve věku 72 let.

Smuteční řeč Anny Vojtěchovské, dcery Petra Havlovice

close Vzpomínka na zesnulého dětského lékaře Petra Havlovice. Na snímku s dcerou Annou. info Zdroj: se svolením Anny Vojtěchovské zoom_in Vzpomínka na zesnulého dětského lékaře Petra Havlovice. Na snímku s dcerou Annou. Laskavost, empatie, profesionalita, ale hlavně lidskost - to byla nejčastější slova, která jsem slýchala první dny po tatínkově náhlém úmrtí.

Není to, tati, lehké… Tak ráda bych teď mluvila třeba na Tvé třetí svatbě - a snad bych to zvládla podobně krásně tak, jak jsi to zvládl před pár lety Ty na té mé - místo toho stojím na Tvém posledním rozloučení s tímto světem a jsem zlomená.

Poslední dva týdny jsem podobně a denně stála u Tvé postele v nemocnici a prosila Tě, abys neodcházel… Snad se na mě nebudeš zlobit, když Tě teď o něco poprosím ještě jednou - naposledy - totiž abych to teď zvládla já.

Chtěla jsem, abyste věděli, jak si tatínka pamatuje jeho dcera - jeho Aninka. Takhle mi totiž říkal jedině on - a já jsem to milovala. Milovala jsem ale hlavně jeho - nejen pro ta slova, která jsem zmínila hned ze začátku, ale zejména proto, že bych se jen těžko mohla narodit lepšímu tátovi. On byl ten nejosobitější, nejchytřejší, nejkrásnější, nejvtipnější, nejinteligentnější, nejhodnější a nejjemnější muž, kterého znám.

Hlavně pro tu mužnou jemnost měla nejen miminka možnost poznat ho jako toho nejlepšího a nejobětavějšího lékaře. Jsem si tím jistá, protože pro tátu - a vy všichni byste jistě souhlasili - byla medicína opravdu posláním. Nejen pro mě jako matku jeho dvou vnuček Emmy a Loty bylo nesmírně uklidňující svěřit holky právě do jeho rukou. Do těch krásných velkých rukou, které nejdřív držely i malou, dospívající a potom i velkou Aninku.

Nikdy nezapomenu na naše víkendy v Kutné Hoře. Každý pátek jednou za čtrnáct dní jsem se totiž nemohla dočkat, až skončí poslední hodina ve škole, a na mě bude čekat táta vždy s širokým úsměvem. Spěchali jsme pak spolu na pražské hlavní nádraží, abychom do vlaku vždy dorazili na poslední chvíli - dochvilnost totiž nebyla tátova nejsilnější stránka - to, abych o něm taky nemluvila pořád jen v superlativech…

V Kutné Hoře jsem si vždycky přála zastavit čas - s tátou jsem totiž zažívala tolik dobrodružství, která nebyla možná stihnout za necelých - pro nás vyměřených - 48 hodin. Uprosila jsem ho postupně na několik domácích zvířátek, o které se pak přes týden staral, i když po nich sám netoužil, líčila jsem mu obličej, a nutila ho tak vycházet na náměstí, vařila mu špagety s omáčkou z nivy, a nechávala si celou noc ošetřovat spálenou dlaň poté, co jsem zkoušela, jestli už je plotýnka dostatečně ohřátá.

Ve svém dospělém věku jsme si s tatínkem hodiny povídali, ať už osobně nebo po telefonu. Spolu jsme také fungovali jako neoddělitelné duo při výběru tatínkova oblečení… Táta moje názory respektoval a troufám si říct, ze se jimi často nechával i vést. Jsem za to vděčná - stejně tak Tobě, tati, za ty Tvé. Budou mi chybět… Vlastně si zatím ani nedovedu představit, jak bez nich budu žít - stejně tak jako bez Tebe, tati.

Je mi smutno… Mysli na mě, tatínku, protože já na Tebe budu myslet napořád…