Na Horkách u Čáslavi založil v roce 2019 šermířský oddíl, který sbírá jedno ocenění za druhým. Děti z celého okresu trénuje třikrát týdně úplně zadarmo, provoz oddílu navíc dotuje ze svého. Přesto by neměnil.

Narodil jste se v Karlových Varech. Jak jste se ocitl až v Horkách u Čáslavi? 
Vlastně náhodou. Dlouho jsem bydlel v Kolíně a jezdil jsem ke kamarádovi na chatu do Podmok, což je zhruba 6 kilometrů od Horek. Jednou jsem jel z Podmok domů a viděl jsem na plotě jednoho z domů poutač, že je na prodej. Doma jsem se podíval na fotky a měl jasno. Na Horkách jsem koupil dům a zapojil jsem se do místního Slovanu.

close Martin Hoyer info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Martin Hoyer

Proč jste se rozhodl založit oddíl s prominutím v takové díře světa jako jsou Horky? 
Dělal jsem něco na hřišti a viděl jsem před sebou vesnického klučinu, co umí čutnout do balónu a lézt po stromech. Hned mi byl sympatický, tak mu říkám: nechtěl bys šermovat?

Evidentně chtěl. 
Ano. A já jsem měl dvě možnosti. Buďto být detašovaným pracovištěm SC Praha, což by pro mě byla nejsnazší cesta téměř bez práce a ještě bych pobíral plat trenéra. Jenže jsem vnímal, že žiji na vesnici a vznik oddílu chci dotáhnout za sebe. Aby na nás i na Horkách mohli být hrdí. Oddíl jsem tak založil pod TJ Slovan Horky, který vznikl v roce 1957.

Jak se oddílu daří? 
Řekl bych, že dobře. Šermířský oddíl má v současné době patnáct dětí, soutěžíme ve třech kategoriích, U11, U13 a U15. V roce 2021 jsme byli třetí na mistrovství republiky v družstvech minižáků, rok na to jsme byli druzí, ve finále jsme prohráli o 1 zásah s družstvem SC Praha. V jednotlivcích získal 3. místo Jan Bartoš. Minulý víkend jsme byli na mezinárodním turnaji v polské Wroclawi, což je největší turnaj v Evropě pro mládež. Tomáš Umysa se jako nejlepší z našeho oddílu umístil na 49. místě z 125 startujících. Byl to 1. turnaj našich v cizině. Na všech turnajích nás vítají s otevřenou náručí, jsme nemírně populární. Jak vkročíme do nějaké arény, už se vzduchem nese: hele Horky už jsou tady. To člověka strašně zahřeje.

To jsou ony pomyslné třešničky na dortu. Jak moc je provoz oddílu náročný po té trenérské stránce? 
Ono to vypadá, že dělám vše sám, tomu tak však není. Bez trenérek Lenky Kodešové a Hanky Výletové by oddíl nefungoval. Je to spousta administrativní práce, žádosti o dotace, není to jen ježdění a tréninky. Zabere to opravdu hodně času. Další věcí jsou zbraně a vybavení. Na zápase musí mít každý u šermířské planše náhradní kord, kdyby ten svůj zlomil. Kordy musím před turnajem vzít a uvést je do provozuschopného stavu, aby odpovídaly pravidlům. Každý kord má v sobě spínač, který se musí nastavit tak, aby fungoval podle předpisů. Ale šerm je silně návykový sport, jak k tomu člověk jednou přičichne, nemůže bez toho být. A já jsem chtěl tuhle lásku předat dál. Navíc si myslím, že pro děti je sport jako takový nesmírně důležitý. Nejen z hlediska pohybu, ale i kvůli disciplíně, schopnosti fungovat v týmu, přijímat vítězství i prohry.

Kde na provoz oddílu berete peníze? 
Vybíráme členské příspěvky, letos to je 800 korun na sezonu. Jen pro představu, v Praze se platí 8.000 korun. Podporuje nás Obecní úřad, čerpáme dotace z Šermířského svazu, Národní sportovní agentury, máme sponzory z řad rodičů a kamarádů. A dotuji ho i ze svého. Zkoušel jsem obeslat firmy z okolí s žádostí o sponzorský dar. Neodpověděla mi ani jedna.

Pojďme k Vašim začátkům. Kdy jste s šermem začal?
Šermu se věnuji od 14 let. Pocházím z Otovic u Karlových Varů. Tam mě jednou viděl pán, jak ryji zahradu. Přijel v bílém Wartburgu k plotu a dal se do řeči s tátou. Když jsem pak šel domů, tak táta jen řekl: zítra jdeš na šerm. Tehdy co řekli rodiče, to platilo, takže jsem šel.

Byla to láska na první pohled? 
To rozhodně ne. Naivně jsem si totiž myslel, že přijdu, dostanu zbraň a začnu šermovat. Jenže už na prvním tréninku jsem pochopil, že u dobrého šermíře jsou nejdůležitější nohy. Měl jsem dva trenéry a ti nás učili stále chodit, protože pohyb na šermířské planši je zkrátka hlavně o nohou. Takže to rozhodně nebylo ve stylu: tady máš kord a předveď, co je v tobě.

Co jste na těch trénincích tedy dělali? 
Výpady jsme trénovali tak, že nám trenéři pod patu dávali pětikorunu a my jsme ji museli vykopávat, abychom nohy při výpadu měli správně. Když jsme to dělali už několikátý měsíc v kuse, říkal jsem si, jak moc mě to nebaví a že to nechci dělat. Pak jsem ale konečně dostal zbraň a v tu chvíli jsem se do šermu doslova zapálil.

Jak to pokračovalo? 
V průběhu roku a půl jsem se dostal do juniorského národního týmu, se kterým jsem jezdil na turnaje i do zahraničí. Na Olympiádě nadějí v roce 1985 v Moskvě jsme získali bronz v družstvech. To mě pak přivedlo do dalšího cyklu, což byla příprava na olympiádu v Soulu. Na tu jsme se ale bohužel nedostali. Do Soulu nakonec z šermířů neodjel nikdo. Jinak mám čtyři tituly mistra Československa v družstvech a 4 tituly mistra České republiky tak v družstvech.

S revolucí jste s profesionální kariérou kariérou skončil a k šermu jste se vrátil až v roce 2004. 
Za tu dobu jsem se stačil oženit, narodil se mi syn Martin a když mu byly 4 roky, tak jsem ovdověl. Odstěhoval jsem se se synem do Kolína, kam jsem se dostal skrze práci. Můj švagr dělal byznys s fitness oblečením. Měli jsme obchody, posilovnu. Pak jsem začal dělat sám na sebe a firmu na prodej fitness oblečení mám dodnes. Syn hrál lední hokej. Jednoho dne se vrátil syn z turnaje v mini hokeji a přivezl medaili, tak jsem vytáhl krabici od bot a ukázal mu své medaile. "Ne ne, ty neplatí, jsou staré," řekl a ve mně se opět probudil sportovní duch. Našel jsem tenkrát číslo na Jirku Berana, který vlastní oddíl SC Praha v Praze. To byl náš reprezentant, šestý na olympiádě v Barceloně, úžasný člověk, který šermu zasvětil celý život. Zavolal jsem mu a naskočil zpátky do šermířského kolotoče. Ten rok jsem přivezl medaili za třetí místo z Mistrovství ČR a ta už platila. S jeho synem Jiřím jsem začal objíždět závody SP. Od té doby jsem se zúčastnil 79 Světových pohárů, šermuji domácí nejvyšší soutěž, soutěž veteránů 50+, dostal se do zemí, kam bych se jinak nikdy nedostal. V SC Praha jsem byl aktivní až do založení vlastního oddílu, přátelské vztahy máme i nadále.

Martin Hoyer se narodil 25. listopadu 1967 v Otovicích u Karlových Varů. Protože má německou národnost a nikdy nebyl v komunistické straně, nemohl studovat. Vyučil se obráběčem kovů. Vojnu strávil v Dukle Olomouc. Po vojně nastoupil do VŠ Praha, kde pracoval ve Správě a údržbě vysokoškolských kolejí Praha pod známým kaskadérem a milovníkem zvířat Zdeňkem Srstkou. Šermu se věnuje od 14 let, nyní aktivně v seniorské kategorii a veteránské 50+. Vede oddíl šermu pod TJ Slovan Horky. Vlastní firmu na prodej fitness oblečení www.legalpower.cz , má jednoho syna. Ve volném čase se rád věnuje práci na zahradě.