Zkuste na úvod trochu přiblížit místo, kde se všechny věci odehrály.
Je to na jihu Rakouska v oblasti Velkých Taur, což jsou rakouské Alpy, v městečku Mittersill. S pomocí dotace 9 milionů eur tu postavili nové turistické centrum a informační středisko. Upravili celé okolí a na slavnostní otevření 29. července pozvali novináře z Anglie, Německa, Rakouska a Čech.

Co je na otvíraném kulturním centru tak zajímavého?
Tak především samotné centrum je multimediální. Například tam mají místnost věnovanou ledovcům. Uprostřed je skutečný ledovec, místnost je samozřejmě udržovaná v takové teplotě, aby neroztál. Za ním je takový panel, u nějž je lodní kormidlo a když s ním točíte doleva nebo doprava, tak se mění letopočty na stupnici a simuluje se tam obraz, jak s postupem času ledovec ustupuje.

Je centrum určené pro turisty nebo je například vybavené pro přípravu špičkových sportovců?
Ne, je to opravdu vysloveně pro turisty. Samozřejmě s veškerou informační podporou, s možností najmutí si horských průvodců a podobně.

Takže specifická horská tůra byla asi i součástí vašeho programu.
Přesně tak. Ve čtvrtek nás minibusem převezli přes tunel Felbertauren. Tím jsme se dostali z jižní části Vysokých Taur do severní. Vysadili nás v maličké osadě Matreier Tauernhaus. Je to ve výšce 1512 metrů nad mořem. Odtud už od 13. století přes vysoké sedlo, které je ve výšce okolo 2 500 metrů, dolů na druhou stranu vede obchodní stezka, po které chodili obchodníci s koňmi a obchodovali se solí a vínem. Dodneška tam jedna z rodin tradici udržuje a má nabídku pro turisty ( drahou ), že je dva průvodci s koňmi po trase přes sedlo převedou. Batůžky nesou koně.

To asi není běžná horská tůra.
To rozhodně ne. Je to asi patnáct kilometrů. Nejprve se jde takovým rozlehlým údolím, po levé straně masív ledovce Schlapen Kees. Je to zvláštní a krásné tím, že je všude tráva. Ne jen holé skály. Když je mlha, máte pocit, že jste ve Skotsku. Když je nádherně, tak máte pocit jako někde v Jižní Americe v Patagónii, což ještě umocňují ti dva koně jdoucí s vámi. A pokud mají dva průvodci takové typické indiánské klobouky, tak je ta představa dokonalá. Neuvěřitelná romantika. Ještě vlastně jeden poznatek z túry. Šla s námi jedna paní, která měla sebou malého kudrnatého pejska jménem Konrád. A ten všechny nástrahy snášel nejlépe. S veselým úsměvem si vykračoval po těch nejnáročnějších stezkách, zastavoval a štěkal na koně, prostě pohoda.

Ale zas taková pohodička to asi nebyla.
Zvláště některým novinářům zůstane tento výlet asi nadosmrti v paměti. Asi seděli příliš dlouho v kanceláři, protože jinak by je nemohlo napadnout vzít si na vysokohorskou turistiku polobotky. Jeden pán to odnesl natrženými vazy. Ačkoliv to byla poměrně náročná trasa, tak zase takový extrém to nebyl. Přesto někteří různě po cestě zanechávali obsahy svých žaludků. Já jsem to naštěstí odnesl jen dvěma do krve sedřenými patami.

Ani to ale asi není nic příjemného.
Večer jsem pak v penzionu u pana domácího, což je asi pětasedmdesátiletý starý Tyrolák s bříškem a úžasným vinným sklípkem v suterénu… no zkrátka sháněl jsem se u něj po nějaké dezinfekci, třeba jódu. Zeptal se mě, na co to mám. Tak jsem mu ukázal ty zkrvavené paty. Říká, jó chlapče, na to je nejlepší šnaps. Takže jakákoliv bolest při túře byla teď mnohonásobně převýšena bolestí ve chvíli, kdy mi to políval šnapsem.

Co rakouské večery?
Ten první večer po túře pro nás připravili v takové salaši úžasnou večeři. Na otevřeném ohni se rožnilo maso, o které se starala taková mohutná Tyrolanka se svými dcerami. Jídlo čítalo asi šest nebo sedm chodů, takže asi nemusím vysvětlovat, jak to bylo náročné.

Pojďme k dalším dnům.
V pátek nás vyvezli lanovkou do horské turistické chaty. Když nás průvodce viděl, zmožené z předcházejícího dne, dal nám na výběr tři varianty: udělat okružní cestu kolem jezera s výšlapem k ledovci, což mnozí s chutí odřekli a zvolili variantu B, což byl výlet lanovkou na protější kopec, tam udělat krátkou procházku, vrátit se zpátky a sednout si na pivo. Třetí skupina se nenaplnila, takže byla zrušena. To byla varianta zůstat na místě a opalovat se.

A vy jste se přihlásil kam?
Já jsem šel na ten výšlap k ledovci. Zas až tak náročné to nebylo, ačkoliv po cestě jsme lezli po žebřících a přidržovali se ocelových lan. Na téhle túře jsem skutečně pochopil, že planeta taje. Stáli jsme čtyři pět výškových metrů nad hladinou ledovcového jezera. Ptali jsme se průvodce, jak to, že kameny kolem nás jsou takové uhlazené, kulaté. On nám vysvětlil, že před dvěma lety ještě všude okolo ledovec byl a svojí vahou ty kameny zbrousil. Dneska už tam jsou jen skály. Na místě, kde jsme v tu chvíli stáli, bychom ještě před pár lety byly v tom jezeře. Zvláštní pocit.

Vy jste vlastně pořád byli někde na túře?
Ne, to zas ne. Tohle bylo v pátek. V sobotu byla samotná oslava otevření turistického centra v Mittersillu. Spousta lidí, mimo jiné přijel i sám rakouský prezident, i paní premiérka. Mimochodem opravdu docela pěkná paní. Po obvodu náměstí stály seřazené bataliony ve starodávných uniformách. Všechno pěkně po tyrolsku do zelena, klobouky s péry, krátké kožené kalhoty, bílé ponožky. Oddíly horských myslivců s puškami. Spousta dechovek v národních krojích. Co mě překvapilo, že tam vůbec nehlídali policisté, jen zástupci místních hasičů. Když přijel prezident s manželkou a paní premiérkou, nebyl problém dostat se do jejich blízkosti. Pohybovali se bez bodygardů. Dechovky spustily svižné tyrolské pochody, prezident dostal na uvítanou štamprličku šnapsu, takže mám krásné fotky prezidenta v záklonu. Postupně pak obcházeli ty bataliony, kde jim náčelník podal raport, že za jejich služby se nic zvláštního nestalo, zazněla salva, dámy se mírně zachvěly a popošly k dalšímu batalionu.

Nebyla to trochu nuda?
Pro mě ne. Byla to kupodivu příjemná atmosféra. Pak došlo na samotné otevření toho centra. Zajímavý byl i večer. Ve vesničce o kus dál, kde jsme byli ubytovaní, se jednou ročně koná taková místní zábava. My jsme se trefili naprosto přesně a ten večer opravdu byla. Celý večer hrál harmonikář a člověk na elektrickou kytaru a hráli tyrolské lidovky a celý večer jódlovali. Obrovsky podmanivá atmosféra. Pak, když se to všechno začne tak vlnit… je to milé. Ačkoliv je to typická germánská kultura, bavil jsem se vrcholně.