Výstava není příliš rozsáhlá, přesto je nabitá rozmanitými informacemi. Hned u vstupu jsou k vidění formy a další pomůcky na výrobu čokolády, které už nyní milovníkům kakaové hmoty mohou způsobit mírná muka. O několik kroků dál je prostřený stolek a na něm nachystané dobroty jen vybízejí k ochutnání. Bohužel na exponáty se nesmí sahat, natož je ochutnávat. V další vitríně se mohou zejména děti podívat s čím si hráli jejich vrstevníci před několika desítkami let.

V další části už obdivuji staré plechovky, dózy a reklamní tabule a představuji si, jak by se asi vyjímaly u nás v kuchyni. Dále už jsou připraveny obaly čokolád, některé vypadají plně, ale jak mi bylo řečeno, jedná se o atrapy.

Lidka slavila úspěchy i v Anglii

Na stěnách si prohlížím dobové fotografie, které přibližují návrhy na obaly bonboniér. Návrhy názorně ukazují, jak se vyvíjel všeobecný vkus. K vidění jsou krásné secesní detaily, ale také prvky inspirované ruskou tradicí. Následují dva kolekce fotografií z továrny. První soubor je pořízen před rokem 1948 a druhý pochází z období po roce 1948. Většina těchto fotografií je zapůjčena od známých a dalších nadšenců. K nahlédnutí jsou také dobové dokumenty a účty nebo dobová úřední korespondence.

Zastavuji se také u katalogu bonboniér, které firma Koukol a Michera vyráběla, a nedaří se mi otrhnout oči od luxusních balení. Hned vedle jsou malé formy na výrobu malých čokoládek a přemýšlím, jak by asi chutnaly kočičí jazýčky před osmdesáti lety, kdy se v Kutné Hoře vyráběly. Už poněkolikáté polknu slinu a přesunuji se doprostřed místnosti, kde jsou vystaveny tištěné reklamy, které například hlásají, že „Právě u čokolády a bonbonů Lidka je to především jakost a pozoruhodně lehká stravitelnost, která jim otevírá přístup do Anglie: tam je známo, že právě čokoláda Lidka vyniká vůní, chutí a výživností, neboť je vyrobena z nejjemnějších a zdravých surovin.

Na nadcházející víkend si organizátorka akce Lenka Choutková připravila doprovodný program, při kterém v kostýmu ještě více přiblíží téma výstavy.

Pro děti i dospělé jsou v průběhu výstavy připraveny soutěže. Děti musí spočítat obaly s určitou čokoládou a pokud počítaly správně, tak na konci dostanou sladkou odměnu.

Dospělí zase mohou zanechat oblíbený recept, ve kterém hraje hlavní roli čokoláda. A pokud vyplní i kontaktní údaje budou zařazeni do slosování. Recepty budou po konci výstavy zařazeny do publikace, která o výstavě vznikne.

ROZHOVOR: Rozvoji továrny pomohla i církev

Kutná Hora – Celé září si bude možné prohlédnout ve Spolkovém domě v Kutné Hoře výstavu s názvem Čokoládová Kutná Hora. O historii čokoládovny Lidka se zajímá i kurátorka výstavy Lenka Choutková.

Jak to všechno v Kutné Hoře vlastně začalo?
Ještě v dobách Rakousko-Uherska, 17. června 1917, získal pan Zdeněk Koukol stavební povolení, aby v dnešní Benešově ulici, tehdejší Jatecké, v našem městě postavil továrnu „na zužitkování ovoce".

Bylo po válce. To pan Koukol dělal vše sám?
V roce 1920 vstoupil do firmy čáslavský podnikatel pan Eduard Michera, který se zabýval výkupem a zpracováním ovoce, a jako Koukolův partner se věnoval ekonomické stránce firmy. Výroba v té době jela naplno.

Co se dělo s továrnou v dalších letech?
Obchodní značka Lidka s typickým počátečním L označuje v ní vyráběné skvělé pochoutky a jde do světa. Tehdy už se vyrábí čokoláda, kakao a další dobroty. Nejvyhlášenější specialitou byla pomerančová kůra obalená v čokoládě. Bohatý sortiment výroby ukazuje na podnikatelskou vynalézavost pana továrníka Koukola.

Čokoláda se prodávala i v zahraničí, jak k tomu došlo?
Pan továrník měl také široké kontakty na české bratry (sám k církvi patřil) v USA, Velké Británii či Skandinávii a tyto kontakty mu pomohly vybudovat širokou síť odběratelů nejen v Evropě.

Přišel protektorát a druhá světová válka, jak se to projevilo na produkci čokoládovny?
Ovšem i v období Protektorátu Čechy a Morava kupodivu dochází k opětovnému rozšíření továrny. Byly postaveny drobnější provozní budovy a vlastní benzínová čerpací stanice. V roce 1941 podnik přešel na náhradní výrobu: v nové sušírně se sušily brambory a vyráběla se i čokoláda pro armádu jménem Maratón.

Jaký byl osud továrny po válce?
Znárodnění se nevyhnulo ani továrně Koukol & Michera a pan Zdeněk Koukol, působící v továrně jako národní správce, byl nucen vývojem situace emigrovat do Kanady. Při loučení na letišti v Praze snad doufal, že se ještě někdy vrátí. To se však nestalo. V Kanadě nebyl podle všeho šťastný, vazba na domov byla příliš silná. Tam také již po pěti letech v roce 1953 umírá.