Ze všeho nejvíc mi to připomínalo sněhovou lavinu, kterou uvolní třeba jen jediný výkřik – kdy bude zpívat, to určil měsíc, který se nad lesem objevil ve čtvrt na deset, kde? To je jasné, že na rybníku, ale z čeho, z raftu? To snad ne. Takže to musí být bezpečná pramička a na ní šikovný „převozník". Loďku zapůjčil obcení úřad a o plavbu se postaral Jiří Čermák.

Pak už jen přemluvit kamaráda, co to umí s počítačovou grafikou, vytisknout plakátky, oběhnout s nimi přilehlé okolí, tedy trochu udělat večeru reklamu, ať nás na břehu nestojí jen pár, potom odpolední nenápadná zkouška a neustálé sledování meteorologické předpovědi.

Rusalka ve ZbýšověZdroj: archiv organizátorů

A potom se setmělo, pláž byla plná natěšených lidí, měsíc zářil jak vyleštěný zlaťák a já s mírnou trémou odvyprávěla libreto nejkrásnější opery, kterou znám. Připadala jsem si jak na jevišti nějaké přírodní divadelní scény, když na postříbřenou hladinu vyplula loďka s bílou postavou a ozvala se slavná árie v dokonalém přednesu a s akustikou, kterou dokáže vytvořit jen skvělý hlas, vodní hladina a les.

Nebylo to nějak dlouhé představení, ale snad právě proto v divácích zanechalo neobyčejný pocit. Ta atmosféra se nedá přirovnat k žádné opeře v divadle ani k výpravnému filmu. Krása srpnové noci, měsíc v úplňku, nadšení diváci a Jana, která se opravdu proměnila v Rusalku, se nedají zavřít do budovy, tam by se tohle všechno určitě nevešlo.

Autor: Míša Čermáková