Vše začalo před více než osmnácti lety, kdy jí tragicky zemřel manžel při nehodě. 
Z její dcery Věrky, kterou v té době čekala, se tak stal sirotek pobírající sirotčí důchod. Po třinácti letech od narození dcery však přišla další rána: dcera si v roce 2009 začala stěžovat na bolest kolene. Po několika vyšetřeních se ukázalo, že tam má nádor a musela podstoupit onkologickou léčbu spojenou 
s amputací nohy. „Doufala jsem, že by stačilo jen vyměnit kolenní kloub, bylo to pro mě nepředstavitelné. Říkala jsem si: manžel zemřel, ještě než se holka narodila. Měl v Praze tragickou nehodu. Po narození jsme tak nějak vše zvládly a teď tohle," zmínila zkoušená žena a na hlase je znát, že ani s odstupem let se nedá zapomenout.

Léčba pro malou Věrku skončila v roce 2010, kdy se vrátila zpět na Základní školu T. G. Masaryka v Kutné Hoře. „Známá, která je s její dcerou ve stejné situaci, mi poradila, abych si zažádala pro dceru o invalidní důchod. To jsme učinily po nástupu dcera na střední školu," vypráví dále maminka handicapované. V roce 2011 přiznala Česká správa sociálního zabezpečení v Kutné Hoře malé Věrce invalidní důchod druhého stupně.

„Dva roky pobírala tedy dcera oba důchody – sirotčí i invalidní – v plné výši," popisuje žena, která se v životě musela sama starat o tělesně handicapovanou dceru. Peníze využila nejen na podporu dcery při studiu na zdravotní škole v Kolíně, ale i na rehabilitace po léčbě a zajištění potřebných věcí s tím spojených. „Jezdily jsme často do nemocnice v Motole," uvádí Věra Závorková.

Zatímco jeden důchod přiznala malé Věrce Česká správa sociálního zabezpečení, druhý ministerstvo vnitra. „Letos v červnu mi bylo oznámeno, že sirotčí důchod byl dceři snížen a vše přebírá Česká správa sociálního zabezpečení," popisuje matka. 

 Sirotčí dluh byl malé Věrce snížen, ovšem úřady požadovaly dále zaplatit částku za dobu, kdy po dva roky pobírala malá Věrka sirotčí důchod v plné výši.

„Dluh činil třiaosmdesát tisíc, které jsem prostě nedokázala složit najednou v hotovosti," sděluje s rozpaky Věra Závorková. „Zároveň mi oznámili, že jsem ze zákona měla povinnost nahlásit, že dcera pobírá dva důchody. I když neznalost zákonů neomlouvá, opravdu jsem o tomto nevěděla. Měla jsem možnost podat námitku, ale ta byla zamítnuta," dodává. Musela zaplatit částku, kterou vymezil zákon. „Nakonec jsme se dohodli na splátkovém kalendáři," řekla pracovnice v mateřské škole.

Věra Závorková s dcerou musely v životě projít řadou zkoušek

Čistá radost

Věra Závorková přiznala, že situace pro ni nebyla nikterak růžová: samoživitelka a do toho ještě výdaje spojené s léčbou dcery. „Chtěla jsem, aby dcera vystudovala a měla později nějaké vlastní příjmy," vysvětluje.

Zkoušená maminka osmnáctileté Věrky přiznala svůj podíl viny, kdy nebyla znalá zákona. Snažila se však najít východisko ze zapeklité situace. „Myslela jsem na maminky a tatínky, kteří se ocitli možná ve stejné situaci 
a chtěla je i před tímto problémem varovat," uvedla.

Nakonec se obrátila na reportérku z televize, která se případem Věry a Věrky Závorkových začala zabývat 
a 2. listopadu vypustila do světa o tomto případu televizní reportáž.

„Ten týden po odvysílání, to bylo šílené. Lidé i autoškola nám něco nabízeli. Třeba 
i kurz zdarma. Šlo o nabídky na pomoc z celé republiky. V neděli rovnou volaly televize redaktorce, která nám potom dávala vědět, co se děje. Jinak to šlo mimo nás. Dozvídaly jsme se o tom zprostředkovaně," popisuje následnou vlnu ochoty pomoci Věra Závorková.

Narozeninový dárek

Byla to úleva. „Dokonce Dukla Marketing Praha ihned založila Věrce konto," řekla. Peníze se nakonec podařilo vybrat, a tak si Věrka v den svých osmnáctých narozenin společně s maminkou užila krásný dárek: přesně v ten den, 
5. listopadu, byla požadovaná částka třiaosmdesát tisíc korun splacena. „Nechala jsem si ještě vyhotovit potvrzení 
i s razítkem, abych měla doklad, že je vše vyřízeno," sděluje s radostí a vděkem v hlase Věra Závorková.
I když přiznává, že okolí si informace mnohdy překroutilo. Známí ji však za její odvahu vystoupit s případem v médiích obdivují. Nyní se mohou obě Věry věnovat budoucnosti. „Věrce bylo osmnáct, ráda by si udělala autoškolu," zakončila její matka.
Věrku lze podpořit na jejích internetových stránkách www. zivotjeboj.cz. 

Rozhovor s Věrou Závorkovou o amputaci nohy, návratu do běžného života a jejích plánech:

Můj sportovní cíl? Paralympiáda v Riu!

 V patnácti letech, kdy dívky začínají vyrážet na diskotéky, stála nyní již osmnáctiletá Věra Závorková před těžkou životní situací. Kvůli těžké nemoci jí musela být amputována noha. Věrka se však nevzdala. 
V rámci rehabilitací se začala věnovat plavání a nyní se účastní mistrovství republiky a má i hodně dalších, nejen sportovních snů.

Věra Závorková s dcerou musely v životě projít řadou zkoušek

Potom, co vám vzali nohu, co pro vás bylo největším motorem?

Popravdě – nejsem schopna nic přesného říci. Ale když mi to řekli, tak jsem nejvíc chtěla vědět, jestli to přežiji. Bylo pro mě důležité, abych vůbec žila. Potom jsem se nějak rozhodla, že začnu sportovat.

Hodně plavete. Jaké jsou vaše největší úspěchy?

Nyní se účastním menších závodů. Na mistrovství jsem nic nezískala, ale budu to zkoušet dál, tak uvidím. Jde 
o mistrovství republiky. Mám z těch menších závodů asi dvě první místa. Plavání
s Petrou Hnátovou v Kutné Hoře byly závody postižených dětí a nyní jsem nastoupila pod Duklu Praha, kde plavu se zdravými.

Co bylo nejtěžší v rámci rehabilitace po amputaci?

Nejtěžší bylo vůbec se potom zvednout. Stále mě to táhlo dolů. Začátky rehabilitace byly bolestivé, časem jsem si ale zvykla a bolest ustupovala. Nyní plavu již čtyři roky.

Máte nějaké sportovní cíle?

Ráda bych jela v roce 2016 do Ria de Janeira na paralympiádu.

Co plánujete dále po ukončení stření školy?

Asi jít na vysokou školu, ale ještě si nejsem jistá. Jako laborant bych ráda studovala histologii nebo patologii.
I když se říká, že patologie je jeden z nejnáročnějších oborů, a říkají, že udělat z toho zkoušky není jednoduché.

Plánujete se v budoucnosti věnovat ještě dále plavání, třeba jako instruktorka?

Chtěla bych potom trénovat v plavání malé děti.

Jak náročné bylo po amputaci se vracet do normálního života?

Bylo mi v té době patnáct let, ve škole bylo vše v pořádku. Akorát malé děti měly trochu hloupé otázky. 
V patnácti jsem začala chodit na diskotéky. Když jsem na protéze měla kosmetiku, tak ani nebylo poznat, že nemám nohu, takže jsem jezdila s ostatními. I nyní jezdím. Ale v Kutné Hoře v Planetu jsem byla jen jednou (smích).

Jakou radu, doporučení, byste dala těm, kteří se třeba ocitnou ve stejné životní situaci?

Určitě si nepředstavovat, že v tu chvíli vše končí. Ale bojovat dál a dál věřit v to dobré.