Kapelníkem Zručské desítky je Martin Prachař. Ten si s Deníkem popovídal nejen o samotné kapele, ale i o tom, jak těžké je svolat celý soubor jednou týdně na zkoušku. „Až se nám někdy podaří, že se sejdeme všichni, tak snad ani nebudeme hrát a půjdeme to někam oslavit," říká kapelník s nadsázkou.

Jak Zručská desítka vznikla?

To jsme tenkrát ještě všichni chodili do hudebky ve Zruči nad Sázavou a aktivně hráli v jejím dechovém orchestru. Postupem času jsme však chtěli víc, tak jsme se s několika kamarády začali scházet a hrát i sami. K tomu nám tehdejší ředitel hudebky František Hromadník poskytl prostory a zázemí, za což mu patří velký dík. Stejně tak i našim tehdejším učitelům panu Jaroslavu Pilařovi a Františku Jelínkovi. A když už jsem u výčtu jmen, která pomohla rozvoji naší kapely, nemůžu opomenout ještě Josef Zettla.

Kdo je pan Zettl?

Člověk, který mě osobně pomohl k tomu, že jsem přišel na krásu české dechovky. Naučil mě, jak by se měl tento styl interpretovat, respektive jak se interpretoval v dobách jeho největší slávy. Bylo to při mých studiích v Praze a při mém působení v orchestru Junior, který pan Zettl dodnes vede. Zkušenosti z Junioru jsem se pak přinášel do Zručské desítky.

Název vašeho souboru ale lze jednoduše odvodit.

Samozřejmě. „Zručská" protože jsme ze Zruče nad Sázavou a „desítka" proto, že nás původně bylo deset.

Původně?

Ten počet muzikantů se postupem času měnil, lidé odcházeli, jiní přicházeli a nebylo jich málo. V současnosti jsme se ustálili na počtu 15. V kapele hrají všichni, koho to baví, bez ohledu na věk, pohlaví nebo vzdělání. Důležité je mít hudební dechový nástroj, odhodlání a alespoň trochu volného času. Najdete mezi námi zedníky, studenty, svářeče, sportovce, ekonomy, doktory práv atd

V jakém věkovém rozmezí se členové pohybují?

Nejmladší člence je 11 let a nejstaršímu členovi více než čtyřikrát tolik. Věkový průměr v současnosti činí 25 let.

Vzpomenete si na váš první koncert? Jak dopadl?

První veřejný koncert se konal v dubnu roku 2002 na dětském karnevale v Čestíně, kam nás pozval právě pan ředitel Hromadník, který tam účinkoval s svým hudebním tělesem Madams. Jestli si dobře vzpomínám, fiaskem to neskončilo, i když jsme byli asi dost nervózní.

Máte ho někde nahraný?

O žádné nahrávce bohužel nebo bohudík nevím. Nedávno mi ale někdo přinesl fotku z tohoto vystoupení. Bylo to úsměvné.

Jak vlastně vypadá váš repertoár?

Náš repertoár tvoří z 90 procent klasická česká dechovka. Tedy ta, která vznikala v první polovině minulého století. Hrajeme díla autorů jako jsou Vacek, Vejvoda, Poncar, Borovička a další. Omlouvám se všem ostatním, které jsem nevyjmenoval. Je jich hodně. Současné dechovce jsme, nebo alespoň já osobně, nepřišli zatím příliš na chuť.

Kolik máte nacvičených odhadem skladeb?

V repertoáru máme již více než 200 skladeb. Z velké části jde o lidovky.

Jak často zkoušíte?

Zkoušet se snažíme každý týden, respektive jednou týdně. Úmyslně říkám snažíme, protože je to čím dál tím těžší se na zkoušce sejít. Zkouška je plnohodnotná a má největší smysl, když se koná za účasti všech hráčů. A teď si trošku postěžuji v dnešní době není vůbec jednoduché zorganizovat 15 lidí, aby se každý pátek ve stejnou hodinu sešli ve zkušebně ve Zruči. Dokonce si už myslím, že je to nemožné. Pryč jsou ty doby, muzikanti chodili za kapelníky a prosili je, aby mohli hrát v jejich kapele.

Obrátilo se to?

Ano. Dnes je to úplně naopak. Kapelník musí někdy velice naléhavě přemlouvat své hráče, aby šli hrát na vystoupení. Natož pak, aby přišli na zkoušku. Ale je to jiná doba a nezbývá nám nic jiného než se s tím smířit. Každý má spoustu jiných koníčků, každý má své zaměstnání nebo školu a volného času stále méně a méně. Nepomáhá tomu ani fakt, že dechovka jako taková není dnes vůbec populární a živě ji můžeme slyšet spíš výjimečně. Dříve nechyběla snad u žádné společenské, sportovní či jiné kulturní události. Ale dost stěžování.

Jak tedy dlouho trvá takovému souboru nacvičit jednu skladbu, když je těžké se sejít?

Na to nejde jednoznačně odpovědět. Záleží na tom, jak obtížná skladba to je a pro jaký účel ji máme nacvičit. Pokud jdeme na nějakou soutěž, je nutné skladbu vypilovat do nejmenších detailů a zabýváme se jí několik zkoušek. Pokud budeme hrát někde v mrazu na maškaře, na detaily až tak nedbáme a nacvičeno máme podstatně rychleji.

Máte nějakou skladbu, u které víte, že ji posluchači rádi uslyší?

Tak jistota je vždy hit století Škoda lásky. S tou uspějete skoro všude. V Česku, v zahraničí, u starších posluchačů, ale i u mladých. Těch ale tolik není. Paradoxní je, že v kapele zas tak oblíbená není.

Jak je to možné?

Právě z toho důvodu, že ji hrajeme všude a stále. To vlastně platí o všech hodně známých a oblíbených písničkách.

Jaké skladby vás tedy baví hrát?

Nás většinou baví skladby, které třeba nejsou zas tak známé, ale pro nás z muzikantského a hráčského hlediska skvělé. Často musím kolegům vysvětlovat, že hrajeme pro lidi a ne pro nás a musíme hrát hlavně to, co baví publikum. Nakonec to ale všichni pochopí a každou písničku zahrajeme s chutí. Když se k tomu přidají diváci se zpěvem, tak to pak nemá chybu.

Má vaše kapela nějakého maskota?

Tak tady možná trochu zaostáváme. Maskota ani třeba malou plyšovou hračku zatím nemáme. I když, možná takovým maskotem je naše hráčka na křídlovku Marjánka. Ta naše vystoupení často moderuje, vypráví vtipy a veselé historky a obecně tvoří dobrou náladu v kapele. Nyní nám však na nějaký čas odcestovala na druhý konec světa do Austrálie. Musíme se tedy obejít bez ní.

Máte nějaké největší fanoušky?

Největšími a nejvěrnějšími fanoušky jsou naše rodiny. Jmenoval bych hlavně Horáčkovi, které nás doprovázejí na většině našich vystoupení.