Od Evy Prokšové měli posluchači informace takříkajíc z první ruky. Po čase stráveném monitorováním bezpečnostní situace přímo v Luhansku měla o čem vyprávět. Nejen o tom, jak se skutečně žilo v Donbasu jen chvíli před tím, než Putinova armáda vtrhla na Ukrajinu. Ale také o tom, jak se bránit dezinformacím. V médiích totiž kolují mnohdy protichůdné a zavádějící informace a vyznat se v nich není rozhodně nic jednoduchého.

Poděkování patří Evě Prokšové za perfektně zpracovanou a podanou přednášku, dále Nnovinám, které ve spolupráci s Dusíkovým divadlem akci organizovaly. A hlavně posluchačům a posluchačkám, jejichž dobrovolné vstupné bylo odesláno na transparentní účet města, určený na pomoc uprchlíkům z Ukrajiny, kteří našli dočasné útočiště a bezpečí v Čáslavi.

Sedlecká kostnice.
Permanentka i nesmrtelný papírek. To jsou letošní novinky v sedlecké kostnici

A jaké je nejdůležitější sdělení Evy Prokšové, nejen o městě Severodoněck, kde měla spolu s ostatními základnu, ale z celé Luhanské oblasti Donbasu? Lidé před válkou žili v této oblasti v klidu a míru. Nikdo nerozlišoval, jestli se mluví rusky, ukrajinsky nebo jazykem suržyk, který je směsí obou jazyků. A už vůbec se nerozlišovalo, kdo se považuje za Rusa a kdo za Ukrajince. Ostatně, rodiny jsou tam většinou smíšené, národnostně i jazykově. A pak přišla snaha tuto symbiózu rozvrátit. Nepřipomíná to situaci v Sudetech v předválečném Československu?