Přijel jsme do Rataj nad Sázavou, kde se v sobotu 20. září konal třetí ročník Posvícenské ratajské sekery a druhý ročník soutěže o nejlepší ratajský medovník. „Mám tady dřevorubecké muzeum, tak jsem se rozhodl, že dvakrát ročně ho vždycky nějak podpořím. První podporou je druhý víkend v květnu, kdy zde dělám sympozium dřevosochání. Druhá akce je nyní na sv. Matouše, kdy pořádám pro místní takovou sranda akci. I tak to ale má sportovní úroveň," říká organizátor soutěže Jiří Vorlíček.

Klání se účastní osmnáct soutěžících. Mezi nimi jsou muži i ženy různého věku. Každý z nich bude mít dva hody k vyzkoušení a pak dalších dvanáct závodních. Hodem je možné získat maximálně pět bodů a o vítězi rozhodne konečný součet.

Jenom hodit sekerou nestačí

„Hej tam nesmíš, běž za tu žlutou plachtu,"ozve se najednou z davů lidí a já koukám na malého klučinu, který si to štráduje za terče. Některé maminky už vidí sekeru v hlavě chlapce, ale nemusí se bát. Na bezpečnost je dbáno. Soutěžící přestanou okamžitě házet a klučinu si odvádí dědeček.

Všichni soutěží brzy poznali, že jen hodit sekerou nestačí a disciplína vyžaduje určitý um. Odražené či daleko letící sekery nejsou dnes žádnou výjimkou.

Na některých je vidět, že trénovali, někdo si dokonce již přinesl vlastní sekerku a jiní to dělají jen pro tu zkušenost. „Ještě nikdy jsem to v ruce nedržel," je věta ozývající se během závodů velice často.

Ratajský medovník pro všechny

Jak se blíží půlka závodu, návštěvníci začínají být trochu netrpěliví. Z části kvůli soutěži se sekerami, ale i z toho důvodu, že se blíží ochutnávka. Soutěž o nejlepší ratajský medovník je totiž také součástí zábavného odpoledne. „Jedná se o druhý ročník ratajského medovníku. Dnes máme celkem devět vzorků. Většinou je pečou ženy, ale účastní se i dva mužští soutěžící," vysvětluje spoluorganizátorka Petra Bohatcová.

Peče se z lokálního medu. Nejdříve dostávají ochutnat od všech dortů porotci a zbytek se dělí mezi diváky. Je toho opravdu dost a medovníky chutnají velice dobře.

Pomalu se také blíží konec závodů a přibližuje se vyhlášení konečných výsledků. Se sekerou si nejlépe poradil Tomáš Strouhal. V těsném závěsu za ním se umístila Miroslava Čermáková. Třetí místo obsadil Miroslav Šusta. Mezi medovníky si nejlépe povedl ten s číslem 6, který upekla Věra Petránková.

Za rok zvládne i deset tisíc tréninkových hodů

Rataje nad Sázavou – I v malém v městysi se ukrývají velcí lidé. Jedním z těch ratajských je Jiří Vorlíček. Nejenom, že vytvořil tamní sbírku muzea dřevařství, ale v loňském roce se stal vicemistrem Evropy v hodně netradičním sportu. Hod oboustrannou sekerou se snaží přinést i do České republiky i Rataj nad Sázavou.

Házet sekerou není zrovna obvyklý koníček. Jak jste se k němu dostal?
K hodu oboustrannou sekerou jsem dostal 1998, když jsme s kamarádem jeli na dřevorubeckou soutěž do Holandska, kde to byla jedna z disciplín.

Kde má kořeny tento sport?
Vznikl v Severní Americe, kde kanadští dřevorubci pro práci používali oboustrannou sekeru a hodem s ní si krátili volné chvilky. Byla to pro ně taková zábava. Nejdříve házeli do stromu, pak si seřízli pařez, namalovali na to kruhy a do toho se hází.

Tedy z Kanady přišlo vrhání do Evropy nebo jen do České republiky?
Dneska se hází po celé Evropě. Pořádá se mistrovství Evropy, mistrovství Skandinávie, mistrovství Pobaltí a v letošním roce jsem uspořádali i pohár v hodu oboustrannou sekerou i tady v Čechách.

Jak taková soutěž vlastně funguje?
Bylo šest kvalifikačních soutěží, z každé z nich první tři postoupili na finálový závod, který se konal na výstavišti v Českých Budějovicích při příležitosti výstavy Země živitelka.

Sice to na první pohled vypadá jednoduše a jasně, ale mohl byste popsat pravidla soutěže?
Pravidla jsou taková, že střed terče je asi metr padesát nad zemí, mezikruží jsou po deseti centimetrech, je jich tam pět. Terč je podobný jako na lukostřelbě. Hází se oboustrannou sekerou, kdy délka ostří nesmí být větší než 152 milimetrů, délka topůrka kratší než 61 centimetrů a váha nesmí být menší než 1134 gramů. Je to všechno na desetiny, ale vychází to z liber a palců, takže je to takhle přepočítané.

K vrcholným výkonům je nutný trénink. Platí to i u Vás?
Když se chcete umisťovat na mezinárodních soutěžích vysoko, tak to bez trénování nejde. Mně se podařilo loni v Německu stát vicemistrem Evropy. Pro představu, v loni jsem naházel asi deset tisíc tréninkových hodů během celého roku. Hází se i v zimě, aby tělo bylo stále zatěžované. Před vlastní soutěží potřebuji tak dvě stě i tři sta hodů, abych se výkonnostně srovnal, věděl kde jsem a doladil formu.

Jak to vypadá na amatérské úrovni? Může se stá, že nějaký úplný začátečních nahází dobře?
Na amatérské úrovni se také podaří, že někdo zahází dobře bez tréninku, ale tam je v některých hodech strašný rozptyl a tak potom závodník padá v pořadí. Hody se sčítají, tedy jeden dobrý nerozhoduje.

Mezinárodní soutěž je určitě o něčem jiném. Kolik bodů je potřeba na vítězství?
Na velký dřevorubecké soutěži se hází třicet šest hodů. Za jeden lze dosáhnout nejvíce pět bodů, tedy maximálně 180 celkem, no a největší borci hází tak kolem 160. Na loňském ročníku evropského mistrovství měl vítěz 171 bodů.

Proč se se vlastně body sčítají?
Jde o to, aby se závodníci celkově prověřili. Proto hází třicet čest hodů na soutěži. Tam se projeví, jak výkonnost, tak případně nějaká ta krize, i to jak se s tím kdo vypořádá. Je celkem náročné vydržet během jednoho dne čtyři hodiny házet