Co Vás přivedlo k dostihovému sportu?
Má první žena jednou řekla, že se málo starám o děti, ať jim koupím koně. Tak jsem jel do Kladrub a tam koupil synovi poníka. Později jsem pořídil ještě parkurové koně, no a k dostihům už to byl jen krok. Sám jsem nikdy žádný koňák nebyl. I teď si zajezdím jen občas.

Posadíte se i na své dostihové šampiony?
Ne, to si teda netroufnu. Na těhle koních máte jen strach, aby se pořádně nerozběhl.

Kolik času vůbec své stáji věnujete?
Velmi málo. Musíte věřit trenérům. Samozřejmě se snažím zasahovat v rámci mých znalostí i do jejich práce, ale to není úplně možné.

Vaše koně trénují mimo jiné dva zřejmě nejznámější trenéři u nás, Váňa a Holčák, jak spolupracujete právě s nimi?
Jsou to výborní trenéři. Každý má svoje, třeba Holčák musí vždycky pracovat ve stresu. Od tvrdohlavého Váni jsem už zase koně jednou i odvážel, ale to k tomu prostě patří. Je to tak, že je potřeba mezi trenéry vytvářet konkurenci. Je taky dobré, aby u daného trenéra bylo více dobrých koní, se kterými by se dalo porovnávat. Na druhou stranu trenér dva nejlepších koní musí nechat vyhrát každého. Ale on může uspokojit toho druhého jen tím, že toho mého nenechá startovat!

Žokeje taky vybírá trenér?
Naše koně jezdí jednoduše ti nejlepší jezdci, někdy se ale stane, že už v rámci dostihu jede jiného koně. To koně jede třeba mladý Váňa. Z toho, ale moc nadšený nejsem. Jenže Váňovi to nevymluvíte. Já si myslím, že na velké dostihy ještě není dost zkušený.

Nakupujete na české poměry velmi drahé koně. Jaká je vůbec vaše strategie pro budování stáje?
Jednoduchá, chceme vítězit. Je potřeba mít stáj rozumně rozvrženou. Musíte mít sprintera, mílaře a vytrvalce. Možná, že máme drahé koně, ale zase jich máme málo. V průměru za koně utratíme dva miliony korun. Z našeho pohledu nemá smysl účastnit se méně dotovaných dostihů. Je potřeba se na to dívat i skrze peníze.

Předpokládám, že většina z nich je ze zahraničí.
Všichni. U nás v podstatě kvalitní chovy neexistují. To je dáno podmínkami v jakých český dostihový sport musí fungovat. Já nakupuji jen v Irsku, na základě doporučení mého agenta. Řídíme se handicapy a sezoními úspěchy. A irští koně jsou podle mého názoru ti nejlepší a nejodolnější. Snad je to tamní výjimečnou půdou.

A jaká je podle vás situace v českém dostihovém sportu?
Velmi špatná. Za tohoto vedení rozvoj dostihového sportu u nás prostě nemá šanci. Neexistuje výrazná motivace, všechno se jen tak udržuje i fungování českých chovů. Čeští koně dostávají speciální dotaci, i když doběhnou třeba desátí, to je prostě jen takové udržování. To je jen taková podpora, aby chovatelé nemuseli nic pořádného dělat. Ale jim to stačí a potom zase zvolí do vedení stejné lidi.

Nemohlo by něco rozhýbat třeba sázení? V Česku sázení na koně v podstatě nefunguje.
Určitě ano. Ve světě je to neoddělitelná součást financování tohoto sportu. U nás se zatím bohužel neučinil žádný skutečně smysluplný pokus o jejich zavedení. Podle jedné studie by snad jen sázky na Velkou pardubickou mohly přinést až 40 milionů korun. V jediném dostihu. Lidem, kteří český dostihový sport vedou to, ale již řadu let nejde, jak v otázce sponzoringu tak těch sázek. Podle nich jim do toho my, majitelé, nemáme příliš co mluvit.

Sledovat v dostihu vlastní koně je hodně emotivní záležitost. Co byl váš vůbec nejsilnější zážitek?
Nejhorší bylo, když předloni po dostihu zemřel Bargiel (po jednom z rámcových dostihů Velké Pardubické 2006 dostal srdeční kolaps, pozn. redakce). Velkou, ve které jsme potom vyhráli s Decent Fellowem jsem už neviděl. Nejhezčí a nejsilnější, bylo naopak první vítězství ve Velké Steeplechase v Baden Badenu v Německu. Tam byla úžasná atmosféra, třicet tisíc lidí, nádhera.

Vám se ale často stává, že se musíte na jedné straně smířit se smrtí vašeho koně a na druhé straně se radovat z vítězství.
Mám holt takovou dobrou smlouvu s Bohem, prodleva mezi zásluhou a trestem není dlouhá.

Tak to bylo vlastně i s Cieszymirem v minulém ročníku Velké pardubické.
Je ho škoda, a to jsem ho mohl tehdy prodat ještě za pět milionů korun. Nabízeli i milion a půl za jeho zapůjčení a já dokonce slevil na tři flašky vína (smích), ale nakonec se bohužel stalo to, co se stalo (kůň Cieszymir byl utracen poté, co si zlomil nohu na Taxisově příkopu ve Velké pardubické v roce 2007, pozn. redakce).

Kde jinde než v Česku ještě startujete?
Rovinové dostihy běháme jenom v Rakousku, na Slovensku a v Čechách. Někdy i v Maďarsku, protože tam je reálná šance na vítězství. Dobrou rovinu v Německu můžou z Čech vyhrát snad jen dva koně. Překážkové dostihy běháme hlavně v Itálii, kde teď běhají snad všichni Češi. Právě tam mi koně vydělávají nejvíc peněz. Tam konkurence ještě není tak velká a můžeme se umísťovat. Ve Francii třeba už ne. Je to dál, je tam větší konkurence, měkčí dráha a na takové naši koně běhat neumí. A samozřejmě zbývá ještě Německo.

Jaké máte představy o té letošní sezoně?
Co se týče rovinových dostihů, myslím, že nejvíc můžeme čekat od Blue Corala. Je to kůň z výborného rodu, asi nejlepší kůň v Čechách, který může běhat rovinové dostihy i za hranicemi. Před dvěma měsíci jsme koupili Dicka Morrise, který má sice horší výkonnost než Blue Coral, ale zase běhá delší vzdálenosti. Z překážkových poté nejvíce očekáváme od Royal Mouginse. Škoda, že v Čechách jsou pro něj jediné dva dostihy, Zlatý pohár a Cenu Paramo. Jinak startuje hlavně v Itálii. Minulý rok nám vyhrál pět z osmi dostihů. No a pak je tady ještě samozřejmě Velká pardubická, do té máme jen Decent Fellowa, ale ten už má svoje roky a navíc má horší konec. Je možné, že ještě někoho koupíme.

A České derby? V tomto jediném dostihu jste snad ještě nevyhrál.
Samozřejmě. Za poslední tři roky jsme snad pokaždé byli favoriti, ale nikdy jsme nevyhráli. Na tento rok máme Dicka Morrise, je to kůň na delší trať, v předchozích letech jsme totiž dělali tu chybu, že jsme nasazovali mílaře.