Že jsou tyto překrásné rostliny kytičkami našich babiček, v tomto případě neplatí jen obrazně, ale také doslova. Takže jako majitel těchto krásných květin se tak trochu chlubím „cizím peřím“. Asi pětadvacet cibulek hyacintů jsem kdysi dostal od babičky, takže mým kvetoucím hyacintům je hodně přes půl století.

Další zajímavostí je, že hyacinty nepěstuji v záhonu, jak je obvyklé, ale spolu s ostatními cibulovinami pouze v trávě. Základní podmínkou, aby úspěšně rostly je ale sekání, respektive nesekání. Jak si pamatujeme ze školních lavic, cibuloviny musí dokončit fotosyntézu, aby se mohly asimiláty uložit do cibulky. Jednoduše řečeno, cibuloviny s okolní trávou se nesmí posekat, dokud se jejich listy takzvaně nezatáhnou. Cibulky se tak nevysílí, ale naopak budou větší a vitálnější.

Zdroj: Youtube

Hyacint byl pěstován v Evropě již za starého Říma. K jeho masivnímu rozšíření však došlo v 17. století, kdy byl dovezen do Evropy z jihozápadní Asie. Tenkrát se ale za jeho cibulky platilo zlatem. Byl velmi vzácný a vlastnili ho jen ti nejbohatší.

Rod hyacinthus zahrnuje pouze tři druhy. Bylo ale vyšlechtěno až dva tisíce odrůd. Cibule hyacintů jsou velké a kulovité, s bílými, nebo fialovými šupinami. Rostliny dorůstají výšky až 30 centimetrů, mají hladké, lesklé listy a vytvářejí stvol s válcovitým, až 20 centimetrů dlouhým, hustým hroznem zvonkovitých až nálevkovitých květů různých barev. Nejvhodnější dobou pro výsadbu cibulovin je podzim. Cibule hyacintu se sázejí koncem září či v říjnu do hloubky kolem 10 centimetrů. Hyacint potřebuje místo, které mu poskytne dostatek sluníčka zjara a stínu v horkém létě.

A víte, že hyacint má i svůj svátek? Je to tak. 7. březen je oficiálním světovým „Dnem hyacintu“. My se můžeme jeho květy těšit během celé doby kvetení, tedy od března do května!