O příbězích svého strýce, který se dostal do zajetí do dnešního Uzbekistánu, vyprávěl jeho synovec Jiří Kunášek, emeritní primář chirurgického oddělení v Čáslavi.
„Děda František Kunášek měl čtyři syny, z nichž nejstarší Václav a František odešli před 1. světovou válkou do Spojených států, usadili se ve státě Ohio v Clevelandu. Václav byl truhlářem, František byl instalatér. Během války podporovali naše vojáky v rámci sbírek na české legie," zahájil vyprávění Jiří Kunášek.
František se zapojil do sokolské práce, závodně cvičil a zastával řadu funkcí. Byl vedoucím činovníkem amerického Sokola, a to pro východní část Spojených států, jako je New York, Chicago, Cleveland a další. „Přijížděl s výpravami amerických sokolů na sokolské slety do Prahy po 1. světové válce v letech 1926 a 1932," dodává Jiří Kunášek. Jeho otec Josef Kunášek se nakonec válce přímo na frontě vyhnul. S jeho osudem vás seznámíme v příštím vydání Deníku.
Nezvěstný již po pár měsících bojů
Strýc Jiřího Kunáška v roce 1913 nastupuje základní vojenskou službu, ze které ihned na začátku války v roce 1914 rukuje na ruskou frontu. „Už v říjnu však přišlo dědovi Františku Kunáškovi oznámení, že během bojů se jeho nejmladší syn Jan, řečený Honda, stal nezvěstným. Všichni předpokládali, že zahynul. Děda z toho byl nešťastný, protože Jan byl předurčen k tomu, aby převzal rodinný statek," dodává Jiří Kunášek. Až do konce války o něm nebylo slechu.
close
zoom_in
Mezitím se Jan dostává do zajetí do střední Asie, konkrétně do oblasti dnešního Uzbekistánu. „Určitý čas byl u Taškentu, a potom Buchary. Pracoval zde nejdřív jako zajatec v zemědělství, v roce 1917 už jako vozka – izvozčik – u místního doktora," popisuje dále synovec Jiří Kunášek. Zde se nakonec dočká říjnové revoluce, kterou boje v Rusku v rámci 1. světové války končí. „Bolševici doktora zastřelili a Čechům řekli: válka skončila, jste volní," dodává synovec vojáka Jana Kunáška. Zajatí vojáci tak byli postaveni před dvě možnosti: buď zůstat a vstoupit do služeb Rudé armády, jelikož byli všichni zběhlí v zacházení se zbraněmi, nebo se nějakým způsobem pokusit dostat zpět domů- do českých zemí.
Cesta domů? Jedině pěšky
„Strýc a pět dalších vojáků se rozhodlo, že půjdou domů. Vraceli se pěšky z města Buchara v Uzbekistánu přes pouště a polopouště Kyzylkum, přes další nížiny mezi Aralským a Kaspickým mořem, až se dostali k ústí řeky Volhy do Astrachaně," uvedl dále čáslavský chirurg. Zde se nechal jeho strýc společně s kolegy najmout jako topič a lodí se dostali do Caricynu, dnešního Volgogradu.
Odtud vedla dále cesta pěšky přes Charkov, Kyjev a Lvov až do dnešní východopolské Jaroslavi, kde se nacházel sběrný tábor pro bývalé vojáky rakouské monarchie, kteří se vraceli domů ze zajetí. „Odtud přišel v srpnu 1918 otci Františkovi z Čejkovic lístek polní pošty, kde Jan psal, že nezahynul, ale že se vrací ze zajetí z Ruska," uvádí dále Jiří Kunášek o svém strýci. Cestou museli vojáci pracovat, aby si vydělali na jídlo, dokonce se modlili i s muslimy, protože museli přitom dodržovat jejich zvyky. „Při putování kolem Kaspického moře se strýc nakazil malárií, kdy jej každý třetí den trápily záchvaty zimnice," dodává Jiří Kunášek.
Doma jej vítá jen nemocný bratr
Tragédií bylo, že otec a bratr Jana Kunáška se mezitím nakazili španělskou chřipkou. Té nakonec otec František 29. října 1918 podléhá. 30. října byl pohřben. V záznamech na matrice byla jako příčina smrti uveden zápal plic. 31. října se na statku v Čejkovicích objevuje Jan. Svého otce však již nespatřil, nachází pouze nemocného bratra. Sám byl ve zbědovaném stavu. Věkem pětadvacetiletý mladík vypadá na dobových fotografiích značně zestárle a nezdravě. „Po návratu domů se začal strýc léčit na malárii. Užíval chinin, který občas nebyl. V roce 1920 se nakonec oženil," popisuje další osudy Jana Kunáška, tentokrát již doma na statku v Čejkovicích, jeho synovec.
Bohužel – dlouhodobý pobyt v zajetí, náročná cesta zpět a také podlomené zdraví, ke kterému se nakonec přidává i zápal plic, vedou k předčasné smrti. Jan Kunášek umírá jako osmadvacetiletý v roce 1921, pouhé tři měsíce po narození svého dítěte. „Jeho vdově nezbývalo, než se brzy vdát, protože se musela postarat o poměrně veliké hospodářství. Ještě za svého života po návratu ze zajetí vyprávěl Jan o svých osudech mému otci Josefovi, který mi je převyprávěl a také sepsal ve svém životopise," uzavírá své povídání a vzpomínání na příbuzné Jiří Kunášek.
Ačkoliv Jan Kunášek zemřel před více než devadesáti lety, s jeho potomky se stále můžeme setkat: pravnuk Jana Kunáška se pravidelně objevuje ve sportovních rubrikách jako fotbalista Čáslavi.
