Samoobsluhu s potravinami, která byla přestavěna na Penny market, každý nazýval U žebračky. Nyní je socha klečící dívky umístěna na trávníku před prvním panelovým domem.
Při svém vzniku v polovině osmdesátých let dvacátého století byla však umístěna na okraji bazénku v atriu tehdejší samoobsluhy a hleděla směrem k pěší zóně, tedy k náměstí. To se ukázalo, spolu s nepřijetím sochy většinou občanů jako problém, který vyvolal řadu vtipů. Dívce se říkalo například hroch vylézající z vody, ale nakonec se ustálila přezdívka žebračka.
V dobách absence svobody slova je vítána každá příležitost, kdy to mohou vtipálci mocným takzvaně „osolit“. Právě k tomu posloužila socha žebračky. Říkalo se například, že ruce spíná směrem k západu, aby mohla žebrat. A holou zadnici má k východu.
Přes nebohou klečící dívku tak lidé humorně ventilovali odpor k tehdejšímu režimu. Byla to vlna tak masivní, že se z toho stala, nyní je to těžko pochopitelné, podvratná činnost. Lidem bylo totiž vyhrožováno trestem za zesměšňování, a tím pádem podvracení socialistického zřízení. Ale o to více vtipů vznikalo na původně neoblíbenou žebračku.
Malá pískovcová socha ženy, kterou někdo vložil do rukou velké žebračky, dostala na internetu přezdívku malá žebračka. Kdo ji tam dal, jestli to byl vtip, recese nebo někomu doma překážela, není známé. Třeba se ozve. Ale pomohla obyvatelům připomenout doby, kdy se z uměleckého díla stávalo politikum, a kdy humor pomáhal přežít.
