Myslíte si, že tato slova jsou z padesátých let minulého století? Tak to se mýlíte. Tato neuvěřitelně zvrhlá výzva „pedagoga“ pochází z doby relativně nedávné, z roku 1989.
Odehrála se na jedné čáslavské střední škole, ale mohla se stát kdekoli v bývalé Československé socialistické republice. A čím si tato nešťastnice, říkejme jí třeba Nováková, zasloužila takové jednání?
Dnes to těžko pochopíme, ale stačilo málo. Účast na jednom pražském shromáždění, kde si účastníci dovolili věc nevídanou a neslýchanou, totiž říkat otevřeně své názory. A co udělali ostatní studenti a studentky? Někteří se ohradili, přece jen „ledy tály“ a odvaha se zvětšovala. Ostatní, přestože byli na straně „imperialistické kolaborantky“, raději se sklopenými hlavami mlčeli. Nechtěli riskovat vyloučení ze školy v posledním ročníku nebo si zavřít cestu na vysokou školu.
S rebelující studentkou i s odvážnými spolužáky a spolužačkami, kteří se jí zastali, to nakonec dopadlo dobře, vždyť se psal rok 1989. Rebelka Nováková a její zastánci byli pouze o několik měsíců později právem oceněni. A jaký byl osud toho „statečného“ soudruha profesora, který se takto dokázal vyřádit na dětech? Vlastně také dobrý. Dokonce nebyl soudruh profesor ani propuštěn ze školy, učil až do odchodu do starobního důchodu.
Byl to totiž dobrý odborník v několika oborech. Je možné, že nakonec byl studentce Novákové vděčný. Z arogantního namyšleného člověka, před kterým se studenstvo klepalo strachy, se totiž postupně stal tichý, skromný a usměvavý pán, kterého studenti „brali“. Měl naštěstí schopnost sebereflexe.
