Kliknutím zvětšíteJsem učitelka mateřské školy v seniorské věku, brzy budu mít 73 let. Svůj docela těžký život nevzdávám, zdraví stále ještě také mám. Bydlím dost dlouho sama a to mě udržuje pohybově. Mám dost zájmů, tvořivosti také, pořád něco studuji. Co mě přináší rozhled, tak je to i internet a knihy.
Do svých skoro 70 let jsem dojížděla učit až k Praze. Když jsem skončila, hledala jsem uplatnění a byli to senioři. DD ČÁSLAV, Čtyřlístek Kolín, Filipov. Poznala jsem různé druhy péče, přístup personálu a věřte, že to nebylo lehké a často jsem měla slzy.
Právě proto, jak vím co je bolest, samota a jiné. Jen ještě neříkám "už, aby si mě vzala!"
Co je důležité? Ani ne ty dárky. Je to rodina, návštěva a nejvíc pohlazení, obejmout, říci mám Vás - Tě ráda. I mně se to nedostává od vlastní rodiny. A tak i já musím to vytěsnit z hlavy a stále se zabývám aktivitami. Zkoušela jsem to i u nás na vesnici, ale obec nemá zájem a i život se na vesnici změnil. Mezi novými domky se staví betonové ploty, a pomalu už se neznáme. Jsem z Moravy sever i jižní stále mají k sobě blíž a ochotu si pomáhat. Tolik asi úvodem!
A nyní proč vám píši - můj včerejší zážitek… Ten mě bude dlouho provázet i přes vánoční svátky. I když Vánoce trávím na horách, tam si člověk uvědomí a srovná, co je pro něho důležité a jak mně se stalo, nepřipustit si vážné onemocnění.
Ve středu 13. prosince jsem byla v Čáslavi rozdat dárky, popřát, obejmou a mám Vás, Tě ráda. Dárky, to jsou mé nápady, ruce. Domů jsem se vracela autousem z nástupiště v 15 hodin. Nástupiště směr Zbýšov bylo dost zaplněné.
Ale přišla jsem dříve, a tak jsem i nastopila mezi prvními. Šla jsem si sednou za zadní část blízko dveří. Když jsem odložila tašku, chtěla si sednout, viděla jsem na konci ještě dlouhé řady: studenti, lidé mladší i starší, i od nás z vesnice.
Stál tam starší pán věk asi přes 80 let, měl zdravotní hole, které musel používat. Šla jsm za řidičem, aby mě otevřel zadní dveře - byl trochu nevrlý, vydával jízdenky. Dveře mě otevřel, vystoupila jsem, šla jsem za ním a pohladila jsem ho po rameni, aby se nelekl. Říkala jsem mu, ať jde se mnou. Pomohla jsem mu nastoupit, zeptala se ho, kam jede a posadila ho blíže ke dveřím.
Podal mi průkazku a drobné, abych mu zaplatila jízdenku. Jel na Schořov. Když jsem měla vystupovat šla jsem k němu a popřála mu. Měl v očích a na tváři ještě slzy. Když jsem vystoupila zamávala jsem mu a on mě. Přišla jsem domů obyčejně pustila radio. A stále slyšíte dary - Ježíškova vnoučata.
Pak zpívaní koled ve městech. A ten zážitek, necitelnost všech okolo se mě tak dotkl, že ještě dnes, kdy to mám stále před očima, mám slzy. A tak jsem dnes odpoledne snažila zjistit jméno toho pána. A až se vrátím z hor, určitě se za ním přijdu popovídat. Byl drobné postavy, ale jeho obličej byl krásný a nezapomenutelný.
Mám ráda obličeje ve stáří, vždy jim říkám v domově, že máme krásný obličej, dá se v něm číst celý život. Můj vnuk jednou kreslil obličeje a modelky s výrazem jejich obličeje, který byl nicneříkající. Zajímá mě i numerologie, karty, astrologie a také fyziognomie. Tolik asi můj příběh, který mně vzal iluze, jak se snažit plnit přání, ale co bude po Vánocích, kdo si vzpomene… Je to jen euforie, ale skutečnost je jiná…
Všem seniorům, možná i sobě, bych přála soukromé zařízení, jako kde jsem pracovala v Kolíně. Ta péče byla rychlá, láskyplná a taková svoboda, kdy třeba budu snídat respekt k lidem, jejich okamžitým potřebám.
Spousta čtenářů by se mohla třeba zamyslet - úhel pohledu.
Přeji všem zdraví a možná i lepší příběhy, jako mé zážitky.
Miroslava Wiesnerová z obce Tupadly
17
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
