ON-LINE reportáž o koronaviru najdete ZDE

„Naši klienti jsou lidmi jako my všichni ostatní. Řada z nich ale není schopná verbálně sdělit své pocity. Radost, smutek, spokojenost  či úzkost i další emoce musejí  naši zaměstnanci umět vyčíst z chování nebo z mimických projevů. Ze zkušeností víme, že klienti s těžkou demencí leckdy nevědí, kdo je navštívil. Zda to byl tatínek nebo syn. Ale lásku vnímají, je jim s tím dotyčným dobře. A znalost či neznalost příbuzenského vztahu je zcela vedlejší. Důležitý je ten pocit sounáležitosti, toho, že k tomu dotyčnému nějak patří. V souvislosti s tím se dá říct, že možnost vidět své blízké je pro ně stejně důležitá jako pro kohokoliv z nás a zcela jistě jim dodá pocit štěstí,“ uvedla Jana Střihavková.

Ředitelka Alzheimercentra Filipov Jana Střihavková.Zdroj: archiv Alzheimercentra FilipovPodle ní byla doba bez návštěv náročná pro všechny zúčastněné. Pro rodiny, pro klienty i pro zaměstnance. „V trochu jiné situaci byly ty rodiny, jejichž člen byl u nás krátce. Dostali jsme sice důvěru k péči o jejich blízké, ale samy se nemohly přesvědčit o tom, že se staráme dobře. Nový klient mohl mít pocit, že ho rodina zradila a z neznámých příčin ho nenavštěvuje. Rodiny, s kterými spolupracujeme třeba již několik let, asi neměly obavy z úrovně péče, ale stýskalo se jim po kontaktu, po pohlazení," zmínila Jana Střihavková.

Personál se podle ní často musel rozhodovat mezi lidskostí a vyhlášenými opatřeními. Co je správné a důležitější? Obejmout smutného člověka, ujistit ho o lásce a dát mu naději, že dcera zase přijde, nebo stát dva metry daleko a říkat to samé. Co je účinnější? Naši zaměstnanci jsou s klienty sžití, jsou s nimi takřka denně v intimním kontaktu (hygiena, oblékání, podávání stravy). A objetí by najednou bylo špatným postupem? Vždyť člověk není jenom tělo, kvalitu jeho života ovlivňuje hlavně duševní pohoda a sociální vazby,“ zdůraznila ředitelka.

Podle ní nutná opatření jako omezení kontaktů s rodinami, redukce hromadných aktivit, pro klienty těžko pochopitelné „obtěžování“ s rouškami či stravování na pokojích,  ubralo sice celé budově družnou atmosféru, personál se ale nevzdal.

„Věnovali jsme se klientům na pokojích, hrálo se Člověče, nezlob se, karty, předčítali jsme z časopisů, dávali hádanky. Atmosféra i nálada byla a je dobrá, ale 'nebylo ono'. Několik našich klientek, které se v době před  Covidem potkávaly v jídelně a při společných akcích se po několika týdnech, kdy se neviděly, setkaly při procházce v parku. Kdybyste radost měřili na stupnici 1 až 10, dostala byste se k číslu 100. Byl to i pro mě nesmírně silný okamžik,“ dodala Jana Střihavková s dojetím.

Své povídání uzavřela: „Jsem ráda, že návštěvy už mohou za určitých podmínek přijít, že se vracíme k normálu. Cítím ale také velké zadostiučinění, že nikdo z klientů se nenakazil a přísná opatření, která zaměstnanci museli dodržovat, přinesla své ovoce.“

Koronavirová krize ukázala nové české hrdiny - zdravotníky, lékárníky, řidiče autobusů, prodavačky, pošťačky a další profese. Všichni zaslouží obdiv a poděkování. Deník je představuje v seriálu. Další příběhy hrdinů čtěte ZDE.