2.část

Po asi dvaceti kilometrech jízdy jsme na parkovišti aut, která mají namířeno na trajekt, neboli anglicky „ferry". Na ploše před pokladnami se dávám do řeči s mladým Němcem, který cestuje za kanál se starým obytným Volkswagenem. Mluví dobře anglicky a tak nám radí co a jak. Jedeme za ním až k lodním pokladnám.

Při placení říkám slečně v pokladně, že mám umělý, kovový kloub, v obavě, abych nezačal houkat v nějakém bezpečnostním rámu! Slečna mi vystaví nálepku s invalidním vozíkem! Na moji námitku, že toto nepotřebuji, říká, že to musím mít! Jedeme do fronty VIP a ani celníci nás neprohlížejí, ačkoli ostatní auta alespoň formálně kontrolují. Zanedlouho se k přístavišti blíží svým předkem obrovitý trajekt společnosti DFDS Seaways. Po přistání z něj vyjíždějí desítky osobních aut a kamionů. Konečně dostáváme příkaz k najíždění po můstku, do nitra lodi.

Jedeme jako druhé auto za Angličanem, který má na autě nálepku VIP, asi nějaký herec. V útrobách lodi jsme nasměrováni na místo blízko invalidních vozíků a zřízenec naloďování mi říká, abych si jeden vzal! Blízko naší Simky je i Simca 1301 Speciál holandských manželů, se kterými jsem se také bavil. Směju se myšlence použít vozík a „po svých" jdeme s ostatními pasažéry do 6. patra, kde se nachází lodní bar a restaurace.

Cesta trajektem

Nalézáme se v zasklené přídi nad najížděcí rampou. Jsme přímo pod kapitánským můstkem. Právě najíždějí do lodi se svojí béžovou Simkou 1301 Speciál manželé Kosíkovi z Brna, naši přátelé a noví členové klubu. Během jejich cesty Belgií jsem jim poradil, aby nejezdili do Calais a tak jedou do Dunkerque a stihají náš trajekt. Když přijdou do restaurace, společně obědváme a sdělujeme si své dojmy. Jako suchozemci, anglicky „landlubbers" jsme nadšeni vším, co je pro nás novinkou.

My s Vlastou k obědu volíme takzvané nejhorší anglické jídlo, a sice „fish and chips". Je to smažená obalená ryba a hranolky. Ať si kdo chce, co chce říká, ale nám chutná znamenitě. Prý je toto jídlo nedobré pouze v Londýně, takže na moři je prostě „tasting well", zkrátka chutná výborně.

Moře je neklidné, proti mému přesvědčení, že tento kolos nic nerozhází, se loď houpe a já mám co dělat, abych oběd donesl ke stolu celý. Ale o nějaké mořské nemoci nemůže být ani řeč. Čas ubíhá velmi rychle a tak se začínají v dáli vynořovat z moře „bílé skály Doveru", legendární, za posledních skoro tisíc let nedobyté pobřeží Spojeného Království, hrdého Albionu! Konečně vidím na vlastní oči to, oč si vylámala zuby jak Hitlerova "Kriegsmarine", tak Goerringova „Luftwaffe". Pohled je to opravdu impozantní a krásný! Doverské skály pro mne symbolizují mohutnou pevnost, kterou nikdy žádná totalitní moc nedobyla.

Obrovská loď, na jejíž palubě se nalézáme, manévruje obratně v uzavřeném přístavu tak, aby zastavila přídí k rampě pro jízdu aut. Ačkoli jsme s Kosíkovými domluveni, že na sebe počkáme, moje chyba míchá kartami jinak.

Zjistil jsem totiž, že moje navigace neobsahuje mapy Spojeného Království a tak se cítím, jako nahý v trní. Martin Kosík navigaci má, a tak jsme chtěli jet za nimi. To se stane, až když se vrátíme z cesty jiným směrem, kterým jsem vlastně zabloudil.

Dojeli jsme na benzínku. Chtěl jsem zde koupit jakási „mračítka", což jsou samolepící stínící úhelníčky, zabraňující evropským světlometům oslňovat britské řidiče. Pumpař na můj dotaz říká, že nic takového nemají a ani jinde to nelze koupit. Zachrání nás opět ten mladý Němec s VolksWagenem. Má je na svém autě vyrobené z černé izolepy a totéž mi pomáhá udělat na naší Simce. S díky se s ním loučíme. Toto vše se odehrává proto, že se v této zemi jezdí vlevo.

Příjezd do cíle

Po návratu zpět do Doveru se připojujeme k Martinovi Kosíkovi a jedeme za nimi. Jedeme podél jižního pobřeží Anglie, míjíme Folkestone, také město Hastings, kde se v r. 1066 odehrála velká bitva, která měla velký vliv na další dějiny Anglie a tím i Velké Británie.

Normanský vévoda Vilém Dobyvatel zde porazil anglosaské vojsko a založil tak vládu Normanů v Anglii. Všude jsou cedule s číslem 1066, ukazující směr k bitevnímu poli. Jízda je pohodová až do chvíle, kdy před městem Brighton opět zazmatkuji a místo abych následoval Martina, (má navigaci) odbočuji doleva do centra města. Skončíme na pobřeží, všude jsou pouťové atrakce, kolotoče atd., prostě hrůza.

Spásou je pro nás anglický taxikář, kterému se líbí naše Simka. Neprodal jsem mu ji, ale byl ochoten vyvést nás z města a tak pokračujeme sami směrem k přístavnímu městu Southampton. Tam je náš hotel, který jsme si objednali a zaplatili už v únoru. Po dalších hodinách obezřetné jízdy a podle atlasu Velké Británie z roku 1987, nalézáme Mercure Southampron Centre Dolphin Hotel. Ačkoli je asi půl deváté večer, naše rezervace stále platí. Ubytováváme se v jednom z nejstarších hotelů v Anglii.

Je čtvrtek večer a na místo srazu, Národní park New Forest a Beaulieu je to si 25km. Po sprše a několika plechovkách českého piva padám do postele! Neuvěřitelné! Jsme v Anglii, v hotelu, auto na uzavřeném parkovišti a počasí je vskutku „neanglické". Ráno moudřejší večera. Říkám si v duchu v očekávání věcí příštích.

Autor: Ivan Karlovský, člen Simca klubu Česká republika a Club Simca France, Kutná Hora