Narodil jste se v Moskvě. Co vás zaválo do tehdejšího Československa, konkrétně do Kutné Hory?

Do Československa jsem přijel v roce 1978 studovat na FF UK. Tam jsem se ve třetím ročníku seznámil se studentkou, do které jsem se zamiloval, a později jsem se s ní oženil. Pocházela z Kutné Hory. Po studiích jsme právě v Kutné Hoře našli oba práci a bydlení. Měli jsme malého syna, Kutná Hora se nám pro rodinný život zdála optimální. Jsem navíc učitelem dějepisu, Kutná Hora mě přilákala také jako významné historické město.

Impulsem k vaší malířské tvorbě byla osobní krize na konci devadesátých let. Co za ní stálo?

Rozchod s manželkou. Myslím, že každý vztah prochází určitým vývojem. Já jsem člověk impulsivní , vše prožívám možná trochu víc než ostatní, takže krach našeho manželství byl pro mě opravdu tím, co je možné nazvat osobní krizí.

Obrazy z počátků Vaší tvorby působí velmi sugestivně – život, smrt, bolest, z některých až mrazí. Později, jak sám uvádíte, je v nich více lásky a smíření. V čem spočívá ta proměna?

Mé obrazy z počátečního období jsou opravdu mrazivé. Když jsem je maloval, u některých jsem brečel. Byl jsem v permanentních depresích. A malířská tvorba, ke které jsem se snažil najít cestu celý život, se mi stala svérázným prostředkem k uklidnění. Občas jsem prováděl turisty v Kostnici, která na mě také hodně působila, a nutila mě přemýšlet o smyslu života. Nejvíc mě trápilo pomyšlení, že člověk zemře, zmizí a nic tu po něm nezůstane. Proto jsem myslel i na to, že když něco vytvořím svýma rukama a vložím do toho duši, alespoň tím časově překonám svůj krátký pozemský život a něco tu po mně zbude. I to mě přivedlo k malování. Má tvorba se proměňovala tak, jak se měnila má životní situace. Nastal obrat k lepšímu v mém osobním životě, obrazy začaly být optimističtější, barevnější, harmoničtější.

Láska k divadlu i podobizny. Vznikla tak i unikátní sbírka herců Divadla na Vinohradech.Na který z těch portrétů nejraději vzpomínáte?

Namaloval jsem nejdřív portrét Václava Vydry. Když jsem mu ho přivezl do divadla, seběhli se herci v jeho šatně a chtěli také zvěčnit. Tak jsem je namaloval všechny. Vznikla moc pěkná výstava v Divadle na Vinohradech. Nejraději vzpomínám na portrét Jiřiny Jiráskové. Byla z něj upřímně nadšená, daroval jsem jí ho a pak jsem si namaloval ještě jeden téměř stejný pro sebe.

Za pět let 500 obrazů. Téměř neuvěřitelné číslo. Co bylo hnacím motorem, inspirací?

Dnes už je to číslo mnohem větší. Přestal jsem už počítat. Baví mě malovat. To je ten „hnací motor".

Vaše manželka, Olga Zubová, svého času vrcholná politička, se také věnuje malířské tvorbě?

Ano. Občas něco namaluje. Je to jeden z jejích koníčků. A podle mě to není špatné. Měli jsme dokonce několik společných výstav.

Vaší galerii v Kutné Hoře navštívila celá řada významných osobností, portrét starosty Remeše, který jste namaloval, dnes dokonce visí v galerii starostů v Reimsu. Proč vlastně vaše galerie na Havlíčkově náměstí skončila? Na jakou návštěvu v ní nejraději vzpomínáte?

Rozhodl jsem se pro klidnější život na venkově, proto jsem prostory galerie pronajal. Maluji stále a mám nabídky vystavovat po republice i v zahraničí. Ani je nevyužívám. Za ta léta mám již stálou klientelu, kdo chce, najde si mě. Mou galerii opravdu navštívila celá řada známých osobností. Rád vzpomínám na Lucii Bílou, Petra Jandu a další.

Za velmi extravagantní považuji dva obrazy s motivem kříže: jedním je probodnuto vaše tělo v podbřišku, na druhém se modlíte k ukřižované ženě. Jaký je Váš vztah k víře?

Tyto dva obrazy jsou výrazem mého zamyšlení o smyslu víry. Jako každý člověk se bojím smrti. Vím, že víra v posmrtný život pomáhá strach překonat, ale nemohu se zbavit pochybností.

Nejvíce se mi líbí obraz, kde sedíte nahý a v ruce máte svojí hlavu, na kterou se díváte. Povězte mi něco k tomuto obrazu.

Tento obraz je také v duchu přemýšlení o lidské duši. O tom, jak by bylo skvělé přemístit mozek se všemi vědomostmi a zkušenostmi do mladého těla a vyhnout se stárnutí.

Čemu se věnujete dnes?

Stále maluji. Tomu se už věnovat nepřestanu do konce života. Věřím, že mé obrazy budou přinášet radost i budoucím generacím.