Měla jsem štěstí na pedagogy

V první řadě to byli moji rodiče, kteří mě na venkovské škole v Úžicích „vzdělávali“ celých pět let. Pak přišla škola kutnohorská a s ní řada výborných učitelů či spíše učitelek. Musím říci, že jsem měla štěstí hlavně na češtináře a dějepisáře (na paní učitelku Zvárovou často vděčně vzpomínám i při psaní těchto fejetonků) a to mě neopustilo ani na střední škole.

V roce 1965 jsem se stala studentkou Střední všeobecně vzdělávací školy v Kutné Hoře – a po letech se zde sešla s panem profesorem Znojemským. Když jsem totiž o něm doma básnila, rodiče mi připomněli, že jsme přece staří známí.

Pana profesora jsem potkala už v dětství

Bylo mi prý asi pět, když do úžické školy přijel loutkářský soubor z Kutné Hory. Naši nevěděli, kdo všechno byl mezi jeho členy, pamatovali si jen jména paní Marie Sodomové a pana Ladislava Znojemského. Hrála se jakási pohádka, v jejímž závěru Kašpárek házel mezi dětské diváky jablíčka – a Helenka „řídících“, jak se mi ve vsi říkalo, se o jedno z nich poprala a dostala od rodičů pár pohlavků. Jak jsem se ve své studentské dospělosti za rodičovskou vzpomínku styděla! Jen jsem doufala, že pan profesor si na nic podobného nepamatuje. Milovala jsem totiž jeho výklady literatury i dějepisu, a když mě občas pochválil, byla jsem v sedmém nebi. Když po dvou letech odcházel do penze, byla jsem nešťastná a proti jeho nástupci předem zaujatá: “toho nikdy nebudu mít ráda“.(Mimochodem, zase jednou se vyplnilo přísloví „Nikdy neříkej nikdy“, protože tím nechtěným nástupcem byl pan doktor Šťastný, který dodnes patří k lidem, jichž si hluboce vážím a hodně pro mě znamenají.) Ale musím se vrátit k panu profesorovi Znojemskému.

Co znamenal pro studenty?

Po odchodu ze školy mi zmizel z očí. Jen občas jsem ho potkala a plaše pozdravila. Nikdy jsem mu nedokázala říci, jak moc mi dal. A tak bych to chtěla napravit alespoň dnes , protože studentů a studentek, které svým věděním, ale i svou laskavostí, čestností a pochopením pro druhé ovlivnil, bylo hodně. Jim všem je určen krátký životopis Pana profesora. A také všem studujícím, kteří v září nastoupí na střední školy. Jim bych přála, aby se při studiu setkávali s takovými osobnostmi, jakou profesor Ladislav Znojemský nesporně byl.

Od dětství byl také loutkářem

Narodil se 15. června 1905 na Královských Vinohradech, tehdy třetím největším městě v Čechách. Zde vystudoval gymnázium a ve volných chvílích hrával se svým bratrem loutkové divadlo. S vlastními loutkami podle návrhu Mikoláše Alše pořádali představení pro své rodiče i děti z blízkého okolí. Od kvinty si Ladislav dokonce sám začal psát divadelní hry a samozřejmě také verše.

Po maturitě, v roce 1924, se zapsal na filosofii. Přitahoval ho dějepis, navštěvoval přednášky profesora Šusty a Pekaře. Po ukončení studií byl ale bez místa. Dva roky si vydělával, jak se dalo, pak získal práci výpomocného učitele v Kouřimi, kde na chlapecké škole učil češtinu, zeměpis a dějepis. Odpovídající profesorské místo dostal až v roce 1935 na gymnáziu v pražské Libni. Zde působil pouze rok a poté odešel na gymnázium do Duchcova.

Jeho kroky vedly na kutnohorské gymnázium

Po okupaci českého pohraničí v roce 1938 však odtamtud musel odejít. 1. listopadu téhož roku byl jmenován profesorem na reálném gymnáziu v Kutné Hoře. Jako na předchozích místech i zde se cele věnoval svým studentům.

Nezůstával ale ani stranou kulturního dění. Hrál loutkové divadlo, zařadil se mezi ochotníky, pracoval v Sokole. Dramatický kroužek založil i na gymnáziu a odvážně zde demonstroval své postoje k politickému dění. Zřejmě právě proto byl v roce 1943 totálně nasazen. Pracoval postupně v nymburských železničních dílnách, v kolínské výtopně a v kaňkovských dolech. Málokdo se po okupaci dozvěděl, že od prosince 1944 až do konce války ve svém domku ukrýval studenta , který dezertoval z nasazení v Říši.

Padesátá léta nebyla pro nikoho jednoduchá

Po osvobození obnovil své kulturní aktivity, ale padesátá léta zasáhla i jeho. Z jedenáctiletky, v níž bylo přeměněno gymnázium, byl přeložen na druhý stupeň základní školy. Později se na jedenáctiletku vrátil a jak napsal jeho přítel, dr. Emanuel Růžička „mnohým se stal otcem, rádcem, přítelem a chápajícím průvodcem v krizových etapách života“. Obětavě vedl školní dramatický kroužek. Se studenty připravoval každý rok celovečerní představení v Tylově divadle. Nezapomínal ale ani na loutkářskou scénu. Propůjčoval loutkám svůj hlas, vodil je po jevišti, režíroval a upravoval divadelní hry. Napsal pro ně i několik pohádek. Kutnohorská loutková scéna hrála nejen pro děti, ale i pro dospělé a ve této době patřila mezi nejznámější v republice.

Byl u obnovy klubu kutnohorských rodáků a přátel

Rok 1968 otevřel před aktivním profesorem další možnosti. Podílel se na obnově Klubu rodáků a přátel Kutné Hory. Byl zvolen šéfredaktorem časopisu Krásné město. Následující „období normalizace“ však tyto aktivity opět na dlouho přerušilo. Po roce 1989 bylo na další návrat již pozdě. Pan profesor začal špatně vidět, nemohl číst a velmi těžko se mu psalo. Byl odkázán na rozhlas a magnetofonové nahrávky. 18. prosince 1993 zemřel. Do textu se vtírá otřelé klišé, za které by mě pan profesor asi pokáral: zemřel, ale žije dál ve vzpomínkách stovek studentů, které svým životním postojem trvale ovlivnil. Jsem ráda, že patřím mezi ně. Jen mě mrzí, že ostych a velká úcta mě nikdy nedovolily říci mu to přímo. Byla bych moc ráda, kdyby tenhle dluh alespoň trochu smazalo mé dnešní „školní vzpomínání.“