Lubomír Šanda se narodil v obci Zbraslavice u Kutné Hory 24. června 1924 jako třetí potomek ředitele školy Josefa Šandy a učitelky Růženy Šandové. V šesti letech nastoupil Šanda na pětitřídní smíšenou obecnou školu ve Zbraslavicích. Luba, jak mu všichni říkali, byl velmi činorodé dítě. Učení mu nedělalo problémy, a proto měl hodně volného času. Lyžoval, jezdil na kole a podnikal výpravy do přírody. Ve svých deseti letech získal hlavní roli ve hře Jedináček, kterou s dětským divadelním souborem zbraslavické školy zahrál v roce 1934 v Tylově divadle.

O rok později nastoupil Šanda na kutnohorské reálné gymnázium, na němž prospíval s vyznamenáním a účastnil se řady mimoškolních aktivit. Cvičil v Sokole, věnoval se tenisu, lehké atletice i volejbalu a byl také členem gymnaziálního dramatického kroužku. Ve škole byl premiant, ale na druhé straně nebyl žádný knihomol, byl veselý, velice inteligentní spontánně se zúčastňoval všech studentských recesí.

Předseda studentů

Ve školním roce 1942/1943 zvolili spolužáci Šandu předsedou studentské samosprávy, která měla na starost kulturní a sportovní činnost školy. Po složení maturitní zkoušky nemohl pokračovat ve studiu na vysoké škole, ty byly od roku 1939 zavřené. Začal tedy navštěvovat chemický abiturientský kurz v Kolíně. Po jeho zrušení ho nacisté poslali do továrny Avia v Praze, kde pracoval jako technický kontrolor. Na těžké pracovní podmínky si Šanda stěžoval v dopise svému bývalému spolužákovi. „Pracujeme 72 hodin týdně a továrna nám dává 20 cigaret," napsal v něm.

Zpátky do Kutné Hory se Šanda vrátil po založení nové pobočky Avie v Kutné Hoře, po svém návratu z Prahy začal působit jako spojka ilegální odbojové skupiny. Stihl však předat pouze čtyři dopisy. 21. března padl do rukou gestapa, jeho členové Šindelář a Meier ho přijeli zatknout až domů. Kufřík, který si s sebou tehdy vzal, se po pár dnech vrátil jeho matce, 24. března Šandu převezli do Terezína, kde ho zavřeli do cely v Malé pevnosti.

Šanda byl v cele, podobně jako jiní vězni, pouze v noci. Během dne totiž všichni pracovali buď přímo v pevnosti, nebo i mimo ní. Němci nebrali zřetel ani na zdravotní stav vězně a počasí. Šanda pracoval na staveništi mimo tábor, jmenovalo se Richard I a bylo u Litoměřic. Tam se setkal v roce 1945 také s vězni z litoměřického koncentračního tábora. Ti byli zamoření břišním a skvrnitým tyfem, tato informace ale zůstala před ostatními utajena. Nemoc se tedy díky vězňům dostala i do Terezína.

Tam se šířila velmi rychle hlavně kvůli přemnožení blech a vší. Nemoc se také rozšiřovala díky tomu, že v táboře byl velký nedostatek potravin. Díky tomu, že byla většina vězňů velmi pohublá, tak nebyli chráněni před infekčními chorobami. Na konci dubna 1945 byla v táboře epidemie rozšířena hlavně ve čtvrtém táboře, který se nacisti rozhodli zavřít.

Mezi skoro čtyřmi tisíci zavřenými vězni byl i Šanda. Ani jeho mladý organismus dlouho nevydržel a nákaze se neubránil. Po onemocnění byl přemístěn do cely číslo 39 kde byl společně s dalšími osmdesáti vězni. Své nemoci podlehl 5. května, v den, kdy se svoboda Československa blížila a bylo jasné, že válka skončila.

Rodina po osvobození čekala na návrat milovaného syna. V Terezíně jim ale bylo oznámeno, že jejich Lubomír zemřel na tyfus. Jeho příběh byl známý po celé republice. 20. října 1945 udělil Lubomíru Šandovi prezident republiky Edvard Beneš uznání bojových zásluh, které získal v boji za osvobození republiky československé z nepřátelského obsazení Československý válečný kříž In memoriam.

Vzpomínalo se na něj i v Kutné Hoře. 6. července 1947 byla v budově gymnázia, nynější Základní škole Žižkov v Kutné Hoře, odhalena pamětní deska a je po něm pojmenovaná i slavnostní síň. Na Šandu se tedy jen tak nezapomene.