Přestože už jim nyní některá vládní opatření přestávají dá-vat smysl, respektují je. „Doma si tím atmosféru nekontaminujeme a soustředíme se na věci, které můžeme změnit. Vyhledáváme příležitosti, u kterých se můžeme zasmát. Zprávy sleduje pouze manžel, abychom byli v obraze s aktuálními pravidly setkávání se,“ říká maminka Michaela.

Běžný pracovní den

Běžný pracovní den v té nejnáročnější situaci, tedy když jsou všechny děti doma na distanční výuce, vypadá rámcově tak, že dopoledne všichni pracují, odpoledne jde tatínek s dětmi ven, zatímco maminka většinou odchází do šicí dílny. Večer se pak sejdou všichni doma, večeři většinou chystá manžel, který se snaží zapojovat děti.

„Aktuálně je na distanční výuce jen třeťák Honzík. Kačka s Pavlíkem chodí do školy a po obědě zůstávají v družině. Kačenka si občas stěžuje, že jí vadí rouška a nemůže v ní dýchat. Honzík měl už na jaře online výuku třikrát týdně, v tomto školním roce probíhá v jeho třídě distanční výuka online formou každý den. Paní učitelka Králíková ze Základní školy Kamenná stezka vede děti k samostatnosti a zodpovědnosti systematicky už od první třídy, takže distanční výuka rozhodně nepřinesla nám rodičům žádné nové úkoly, nemusíme se doma měnit v učitele,“ ocenila přístup školy Michaela.

Přivítali zpomalení

Skloubit práci a péči o děti jde ale podle ní těžko, naplno se dá podle Michaely dělat jen jedna věc. „Manžel má homeoffice, v obýváku nebo u kuchyňského stolu. Tam všude probíhají děti během svých přestávek a také já, když dopoledne vařím a dělám další drobný servis rodině, než budu moci odejít do dílny mimo byt. Domnívám se, že není možné, aby při distanční výuce dětí na prvním stupni mohl ten rodič, který má být k dispozici dětem, odváděl kvalitní práci na homeoffice. Je to možná analogické práci na mateřské a rodičovské. Buď děláte jedno, nebo druhé, nebo obojí, ale obojí napůl. Já jsem se rozhodla jít tou první cestou, i když to má vedle výhod i své nevýhody,“ říká Michaela.

Rodina prý ale přes všechny složitosti současné doby přivítala zejména všeobecné zpomalení. „Další přínos vidíme v tom, že jsme více spolu a lépe si rozumíme, lépe chápeme životní nároky ostatních členů rodiny a učíme se na ně s respektem reagovat. Bereme věci jak jsou a v současných podmínkách žijeme, jak nejlépe umíme. Nejednou pomyslím na naše prarodiče, kteří zažili válku a museli se podrobit podobnému režimu. V takových chvílích jsem vděčná, že to s odpuštěním a velkou nadsázkou „je jen tohle“. Uvědomuji si to i v souvislosti se vzděláváním dětí. Věřím, že naše děti školy dochodí a netrápím se tím, že jejich docházka bude jiná než byla ta naše. Bude taková, jakou si ji uděláme,“ dodala Michaela optimisticky přesto, že i víkendové aktivity musela rodina úplně změnit.

Nyní zůstává prakticky pořád ve městě a vídá se jen s rodiči. „Dětem ale chybí živý kontakt s ostatními dětmi ve třídě a na kroužcích, tak i s dospělými, kteří je mají ve škole a při mimoškolních aktivitách vést a rozvíjet. Vše ostatní se dá zvládnout,“ uzavřela Michaela Kubešová.