O Vánocích se kostely plní lidmi, kteří běžně na bohoslužby nechodí. Děje se něco podobného i o Velikonocích? Cítíte, že poselství Velikonoc doléhá i na nevěřící nebo ve víře vlažnější lidi?

Kostel je samozřejmě otevřen pro každého člověka, ale že by přicházelo tolik lidí jako o Vánocích, to není zvykem. Na Boží hod velikonoční určitě přijde více lidí než v jinou neděli, ale jsou to většinou lidé, kteří mají k víře blíže. Zajímavé je, že hodně lidí chodí třeba i na Velký pátek.

Velikonoce mívají lidé v Kutné Hoře spojeny spíše s poutí.
I z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že na Bílou sobotu otevřeme kostel svatého Jakuba pro kohokoliv, aby tam mohl třeba i cestou z pouti vstoupit a mohl si uvědomit, že jsou Velikonoce. Že Ježíš zemřel na kříži, že je tam ticho, které vede k rozjímání.

Jak vnímáte Velikonoce vy osobně?
Na Velikonoce se vždy velmi těším. Krásné na Velikonocích, respektive na Svatém týdnu, který vrcholí velikonoční vigilií a Božím hodem velikonočním, je pro mě to, že nejde o jednu událost, ale že člověk postupně proniká do tajemství posledních pozemských dnů Ježíše Krista. Myslím, že se tam ukazuje dramatičnost lidského života mnohem více než třeba o Vánocích. Je zde ještě více impulzů a momentů, ve kterých se ukazuje, že tyto svátky nejsou jen o radosti, ale také o hledání, o bolesti, o pravdě, o vytrvání v pravdě, o zradě, o hříchu, ale také a především o velké Boží lásce k člověku, která se projevila na kříži a při zmrtvýchvstání.

Kterou bohoslužbu Svatého týdne máte nejraději?

Každá z bohoslužeb má svůj akcent a hloubku. Krásná je liturgie velkopáteční, taková syrová, tichá, nepadne při ní žádné zbytečné slovo. Není to upovídané, člověk na sebe nechává působit atmosféru chvíle a Boží slovo. Ale taková nejbohatší a nejkrásnější je pro mě velikonoční vigilie. V ní se naplno projeví radost, že Kristus vstal z mrtvých.

Jak prožívá Velikonoce farář? Dokážete je, i při všech povinnostech, prožít podle svých představ?
I když se snažím nezabývat se ve Svatém týdnu všedními povinnostmi, úplně to samozřejmě nejde. Snažím se udělat si volno v pondělí, kdy jezdím na jedno poutní místo. Člověk se však snaží i obyčejné dny prožívat ve světle událostí, které prožíval Ježíš. Snaží se mít je na zřeteli i v těch všedních starostech, a to je na tom to křesťanské: křesťan by neměl utíkat od normálního života do kostela, neměl by oddělovat světský a duchovní život. Přemýšlení o utrpení Ježíše Krista mě ve Svatém týdnu tak nějak nese i v těch obyčejných událostech. Ale není to možné bez toho, že by si člověk neudělal ráno a večer trochu více času na přemýšlení a modlitbu. Pomáhá mi i velikonoční liturgie, která mě jakoby vtáhne do děje.

Velikonoce jsou spojeny s různými folklorními zvyky, ať už jsou to procesí nebo křížové cesty. Zažívají něco podobného i kutnohorští věřící?
Osobně se domnívám, že tam, kde jsou tyto zvyky zakořeněny, je dobré, aby byly zachovány. Vždy je však trochu nebezpečí, že člověk ztratí ze zřetele podstatu a smysl té které tradice. Jinými slovy, každý si musí dát pozor, aby se nezaměřil pouze na to, jak která aktivita vypadá a jestli proběhne hladce. Důležité je, aby mu to pomohlo duchovně. My tady takové výjimečnosti nemáme. Snad jen postupně se ujímající tradice, kdy v pátek před Květnou nedělí vykonáme křížovou cestu městem. Jdeme v tichosti, mnoho lidí si toho možná ani nevšimne, a modlíme se za sebe i za město. Letos jsme takto šli, myslím, potřetí. Přiznám se, že by se mi líbilo jít například na Květnou neděli průvodem z chrámu svaté Barbory do kostela svatého Jakuba. Osobně ale nevím, jestli jsme na to připraveni, jestli by každý dokázal správně pochopit smysl celé události, jestli by to někoho příliš nesvazovalo a nakonec by se neukázalo, že je to spíše teatrálnost než něco, co by nám mělo duchovně pomoci.

Dalo by se poselství Velikonoc zestručnit do několika vět?
Poselství Velikonoc je o naději a o životě. O naději pro člověka, který pravdivě poznává svůj život a ví, že není vždy dobrý a dokonalý, který si přizná, že si se svou nedokonalostí, chybami a hříchem neví rady, ale zároveň má naději, že Bůh to dokáže. A o životě v tom, že ta moje touha po tom, abych jednou dokázal opravdu milovat všechny lidi i Boha, bude naplněna díky Ježíši Kristu ve věčném životě.

O Vánocích si lidé většinou zajdou na Půlnoční, doma postaví betlém. Co by lidé mohli z vašeho pohledu pro sebe udělat, aby více poznali poselství Velikonoc?
Myslím si, že nejjednodušší návod je, aby si o tom poselství přečetli. Ovšem ne aby Písmo četli jako popis nějaké události, ale aby hledali a přemýšleli, zda ta která událost není pro jejich život blízká. Mrzí mě, že zatímco vánoční příběh se opakuje stále dokola, z toho velikonočního sice každý ví, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, ale samotné evangelium skoro nikdo nečetl. Přitom mi přijde, že je to příběh velice bohatý a může vést k hlubokému zamyšlení. Lidé také samozřejmě mohou navštívit některé z našich bohoslužeb. A mohou být naprosto bez obav z toho, že by nevěděli, co mají v kostele přesně dělat. Velikonoční bohoslužby se v mnohém liší od těch ostatních, a tak i leckterý praktikující katolík občas neví, kdy má stát a kdy sedět…

A jak jste na tom s „pohanskými" velikonočními tradicemi? Zajdete na pomlázku?
Jako kluk jsem koledovat chodil. Teď už nikam nechodím, ale vnímám to tak, že pomlázka ke svátkům patří. Lidových zvyků se určitě nezříkám a už vůbec jimi nepohrdám. Myslím si, že tyto tradice jsou dobré, protože mají za cíl spojovat, inspirovat lidi k tomu, aby se navzájem navštívili a společně se pobavili. Snažím se mít na Velikonoční pondělí pomlázku připravenou, abych mohl popřát věřícím dámám požehnané Velikonoce a hodně životní energie do dalších dní. Krom toho jako tradici vnímám i to, že se na Velikonoce sejde celá rodina. Já jezdím na Boží hod ke svým rodičům na sváteční oběd, u kterého se sejdu i se svou sestrou a její rodinou.

O římskokatolické církvi se však v posledních dnech mluví nejen v souvislosti s Velikonocemi. Zejména se hovoří odchodu Benedikta XVI. a volbě nového papeže Františka. Jak jste vy osobně vnímal tyto změny?

Já jsem byl rozhodnutím Benedikta XVI. odstoupit z funkce velmi potěšen. Měl jsem tohoto papeže velmi rád, zejména pro jeho jasné myšlenky, pokoru a takovou tichost. Pro někoho byl málo emoční, ale na mě právě z tohoto jeho postoje vyzařovala taková vnitřní jistota a pokoj. Vnímal jsem, že se spoléhá na Boha a že je jeho služebníkem. A to se ukázalo i teď. Zatímco Jan Pavel II. svými postoji ukazoval, že je otec, který neopouští ty, kdo mu byli svěřeni, přes své zdravotní problémy vydržel až do konce, a vydal tak velké svědectví o tom, jak se má nést stáří a jak se umírá, tak v případě Benedikta XVI. se projevilo do důsledku jeho pojetí papežství jako služby Bohu. Jeho gesto se mi velmi líbilo. Líbilo se mi, když říkal, že se ptal Hospodina, jak se má k této situaci postavit, a po této „konzultaci" dospěl ke svému rozhodnutí. S církví to samozřejmě neotřáslo, nikde není řečeno, že to teď musí udělat každý papež podobně.

A co říkáte na papeže Františka?
Co se týče nového Svatého otce, přiznám se, že ho neznám, že jsem o něm dříve neslyšel. Mohu říci jen to, jaký na mě udělal dojem, a ten je velmi příjemný. Zdá se mi, že je to velmi pokorný, bezprostřední člověk, že nebude nějak kalkulovat a bude se lidem snažit předat radost z víry, kterou má ve svém srdci. Myslím si, že ho čeká mnoho těžkých úkolů. Nedá se nic dělat, církev je velké společenství. Uvidíme, jak se i s touto věcí vypořádá a jaký směr církvi dá. Osobně mi přišla velmi hezká jeho bezprostřednost i způsob, jakým požádal věřící o modlitbu. Nad čím také stále přemýšlím, je jeho důraz na to, aby církev pamatovala na chudé. Člověk to v těchto dnech slyší neustále, že církev musí být chudá, i v souvislosti s restitucemi.

Restituce jsou velké politické téma. Málokde se ale objevují postoje „řadových" farářů, lidí, kteří v církvi žijí. Jaký je váš pohled na navracení majetku církvi?
Mě osobně trochu mrzí, že se to celé trošku špatně vysvětluje, a asi je chyba i na naší straně, že jsme lépe nezdůrazňovali skutečný obsah celého procesu. Nejde totiž jen o navrácení majetku, ale zejména o úplně nový způsob financování církví a náboženských společností v naší zemi. Teď platí veškerou jejich činnost stát a mnoho lidí je pobouřeno, že na faráře platí, i když nevěří. A to se změní. Jenže v minulosti využívala církev na financování své činnosti vlastní majetek, který jí pak stát sebral, tudíž je správné, aby jej dostala zpět. Jistým způsobem nyní církev přechází z jistoty do nejistoty, ale myslím si, že je to správně, protože je to zodpovědnější přístup. Budeme hospodařit s tím, co je naše, a když svůj majetek promrháme, nezvládneme jeho správu, tak si důsledky poneseme sami. Doufám, že se nám ten majetek podaří využít k dobru. Smyslem je, že církev by měla být ve svém vlastním financování samostatná a nezávislá na státu. Ve svém důsledku je to i pomoc pro stát, který se bude moci také svobodněji rozhodnout, jakým způsobem bude s církvemi spolupracovat.

A apely na chudobu církve?
Co je to chudá? Jestliže budou všichni lidé žebrat, nebude nikdo, kdo by mohl dávat. Není cílem, aby každý vše prodal a nic neměl. Myslím, že je cílem, aby člověk dobře hospodařil s tím, co má, a o to, co vydělá, se podělil. A naše farnost se o to snaží. Pomáháme vesnickým kostelům, přispíváme na církevní školství. Pomáháme těm, kteří nemají takové možnosti jako my.

Jak konkrétně se restituce projeví na chodu místní farnosti?
Upřímně řečeno, ani přesně nevím, jaké pozemky tady vlastníme. Ze zpráv, které mám, to však nejsou žádné desítky hektarů, takže osobně si myslím, že nějak zvlášť se vrácení majetku neprojeví. Samozřejmě nějaké starosti se správou majetku budou, ale to už jsou i nyní. Protože farnost má jistý příjem z turistického ruchu, učíme se správně hospodařit už nyní. V každé situaci zvažujeme, zda je moudřejší a prospěšnější opravovat kostely, nebo spíše poskytnout peníze školám a charitě. Vždy je třeba přemýšlet, kolik si jako farnost máme ponechat pro své vnitřní aktivity a co už nám „nepatří" a měli bychom se o to rozdělit s druhými. Přemýšlíme i o tom, jaká je spravedlivá mzda pro zaměstnance, jak můžeme rozvíjet jejich schopnosti, jak správně vést pracovní tým. Zvažujeme, v kterých situacích je nezbytné uvažovat čistě ekonomicky a kdy je moudré zaujmout velkorysejší postup. I když to není vždy příjemné a dělají se i chyby, jsem přesvědčen, že i tuto zodpovědnost se musíme učit nést, protože patří k lidskému životu a tudíž i k životu křesťana a církve. 


Velikonoční liturgie v Kutné Hoře

Na Květnou neděli se připomíná vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Slavnostnější liturgii jsme prožívali v kostele svatého Jakuba. Zpívali jsme pašije, uspořádali průvod kolem kostela.
Na Zelený čtvrtek se připomíná poslední večeře, tedy slavení eucharistie, první mše svaté. V liturgii je jedna zvláštnost, která spočívá v tom, že se myjí nohy dvanácti mužům, což má připomenout pokorný čin Ježíše Krista, který sám umyl nohy svým apoštolům.
Na Velký pátek je den přísného postu. 
Ve 12 hodin je v kostele svatého Jakuba křížová cesta, ve čtyři hodiny začínají obřady Velkého pátku. Tato liturgie je krásná tím, že se celá odehrává v tichu a v jakémsi napětí. Nehrají varhany. Nezačíná se nějakým zvoněním nebo slavnostním průvodem. Začíná se a končí naprostým tichem. To podstatné je, abychom tento den naslouchali Božímu slovu. Opět posloucháme zpívané pašije, tedy text evangelia, který vypráví o umučení Ježíše Krista. Další výjimečností Velkého pátku je modlitba prastarých přímluv, které obsahují prosby za církev, za papeže, za věřící, za hledající, za ty, kteří budou pokřtěni, za křesťany z jiných církví, za ty, kdo vyznávají jiná náboženství a tím sdílejí naši touhu po posvátnu, ale také za všední záležitosti, za politiky, kteří spravují tuto zemi, za ty, kteří jsou na cestách, ve vězení a podobně. Celou noc z Velkého pátku na Bílou sobotu budeme bdít u Božího hrobu. Během noci budou věřící přicházet do kostela, budou se modlit a přemýšlet o tom, co Ježíš vykonal, a o tom, co přijde, co budeme oslavovat při sobotní vigilii.
Všechno vyvrcholí na Bílou sobotu večer, na začátku Veliké noci, ve které byl Kristus vzkříšen a která dává jméno celým svátkům, Velikonocům. Sejdeme se po západu slunce, v 19 hodin, u arciděkanství, kde bude zapálen a požehnán oheň. Od něj bude zapálena svíce, které se říká paškál a která má symbolizovat, že když vstal Ježíš z mrtvých, zahnal smutek a beznaděj, které byly v apoštolech od chvíle, kdy zemřel. Svíce symbolizuje novou naději na život věčný, na změnu života, která je pro lidi možná, když uvěří v Krista. My budeme následovat světlo paškálu a půjdeme do kostela, který bude zhasnutý. U vchodu do kostela si každý zapálí svoji malou svíčku, a tak se kostel od všech svící celý rozzáří. Zpívá se krásný chvalozpěv, který se nazývá Exultet, a potom se čte Boží slovo. Začne se příběhem o stvoření světa a následují další starozákonní texty, které popisují, jak se Bůh o člověka staral a jak vše připravoval k tomu, aby ho mohl skrze Ježíše Krista zachránit. Potom přichází novozákonní část, při níž se zpívá Gloria, čte se evangelium. Celý kostel se rozsvítí, a tak se navenek vyjádří radost a proměna, která přišla s Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Po kázání pokračuje bohoslužba obnovou křestního vyznání, v němž se člověk znovu zříká zla, ďábla a tím, že vyznává Krista, se znovu odevzdává Bohu. To je velmi důležitý a krásný okamžik. Jako manželé někdy obnovují své manželství, tak křesťané právě na Velikonoce obnovují svůj vztah s Kristem. Protože ne každý se může zúčastnit večerní liturgie, bude v neděli dopoledne slavnostní mše svatá v chrámu svaté Barbory, která začne v devět hodin.

arciděkan Jan Uhlíř