Vše začalo několik dní před oním tragickým 8. květnem. Němečtí vojáci zběsile přes Kutnou Horu a Malín utíkali. Občané Malína vše se zvědavostí a nadějí konce války sledovali. Celé to ale zničila kolona jednotek SS, která do Malína přijela od Kolína. Cílem členů SS bylo pokračovat po táborské silnici dál do jihozápadních Čech, tedy na území obsazené americkou armádou.

Ve všech historických pramenech se totiž dočteme ten fakt, že se Němci po celé Československé republice snažili vzdát vojsku Spojených států a ne Sovětského svazu. Mysleli si totiž, že Američané budou vůči jejich válce mírnější než Stalin a vedení Sovětského svazu.

Na křižovatce u kostela, který leží skoro uprostřed Malína, se kolona zastavila a poté se začala Malínem ozývat střelba. Opilí němečtí esesáci vnikli z neznámého důvodu do domu číslo 13. Zevnitř domu vyvedli ven všechny muže a u zdi na druhé straně ulice je postříleli. Těchto osm mužů se bohužel ocitlo v nesprávný čas na nesprávném místě.

Jednotkám SS to ale bylo málo. U osmi nešťastníků v Malíně neskončily. Jednotky poté vnikly ještě do domu číslo 24 a také do domu číslo 27. V těchto domech zastřelili další tři osoby. Mezi nimi byla dokonce i jedna žena, lépe řečeno čtrnáctiletá dívka.

Příčina neznámá

Čím se provinili? Měli Němci nějaký důvod k tomu zastřelit je? O tom se vedou spekulace dodnes. Co se ale ví jistě, je to, kdo byli ti, které Němci pobili. Jména obětí běsnění na konci války jsou zaznamenána v malínské kronice a v eseji od Radko Šťastného.

Jedním z těch, kteří zemřeli, byl Josef Kýbl. Ten v osudný den spal po noční směně a stěží vnímal co se kolem něj děje. Podobný osud zastihl i jeho spolubydlícího, truhláře Josefa Lhotku a bratrance Stanislava Horníčka, který pracoval jako truhlářský dělník. Někteří se dokonce chtěli i bránit. Jaroslav Římek se snažil díky výborné znalosti němčiny od své ženy, jednotkám SS vysvětlil, že jejich počínání je nesmyslné. Oni ho ale uprostřed věty zastřelili.

Nejvíce ale celá událost bolela v těch rodinách, kde Němci vzali život hned dvěma mužům. Například Karlu Červenému a jeho synovi. Josef Jurka a jeho syn Karel skončili stejně, i přesto, že Karel byl teprve ševcovský učeň a byl velmi mladý. Několik metrů ode všech zavražděných ležel s prostřeleným spánkem také truhlářský učedník Ladislav Matějka.

Trefa do srdce

Nejvíce se ale člověk zarazí při pomyšlení, co asi německým vojákům udělala teprve čtrnáctiletá Daniela Mazačová. Žákyně měšťanky, která byla nevinnější než kdokoliv jiný. Ze strachu se schovala ve sklepě domu. Opilý německý voják ale zasáhl při střelbě její srdce a ona na místě zemřela.

Po tomto vraždění ještě nebyl konec. Němci neměli dost a tak použili pancéřové pěsti na oba malínské kostely. Ty tím velmi značně poškodili. Navíc byly poškozené i mnohé malínské domy.

Smutné na celé události je to, že jen několik hodin po tomto masakru přijely do Malína jednotky Rudé armády. Obětem malínské tragédie už ale pomoci nemohly.

Hrůzy války

Celkem při tomto běsnění zahynulo jedenáct lidí, z nichž dva byly vlastně ještě dětmi. Malín tak poznal bezprostředně to, čemu se říká hrůzy války, hrůzy o to tragičtější, že vraždění bylo na samém jejím konci. Němečtí vojáci nedbali toho, že 7. května 1945 ve 14:15 hodin jejich země kapitulovala.

Co se stalo s jednotkou, která v Malíně zabíjela, se neví. Rozhodně jí ale všichni tehdejší občané Malína i Kutné Hory přáli stejný osud, jako mělo jedenáct malínských obětí. V malínské kronice jsou k vidění také ústřižky z novinových článků. Například vzpomínka Věry Dupalové na svého otce a bratra. Také jsou v ní k vidění fotografie přímo z osvobození Malína a Kutné Hory nebo návštěva ruských vojáků v malínské škole.

V Malíně na celou událost nechtějí jen tak zapomenout. Kousek od kostela jsou v jedné ulici hned dva pomníky. Oba vzpomínají na oběti obou světových válek. Malín také každoročně na oběti vzpomíná položením věnců. I tak se ale smutek a stesk po všech vymazat z duše a srdce nedá.